Kališníci v zahraničí: vzpomínky Dana Tvrzníka na Itálii a Norsko

Zveřejněno 28.06.2012 | Michal Sabó
Litoměřický tým nemá ve svém středu pouze hráče, kteří nakoukli do české nejvyšší soutěže. V kabině Stadionu sedí také ti, kteří si prožili nejrůznější zahraniční štace nejen na našem starém kontinentu. O vzpomínky na svá dřívější působiště se s vámi podělí postupně všichni, kteří se za svou kariéru vydali mimo českou kotlinu. Dnes je na řadě trenér Daniel Tvrzník.

Zhruba před deseti lety jsi si poprvé zkusil zahraniční angažmá. Vybral sis Itálii, co bys o této štaci řekl?

Co se týče hokeje, tak to nebylo moc povedené. Šel jsem tam v době, kdy se rozšiřovala italská liga z osmi asi na čtrnáct nebo patnáct týmů a tým, do kterého jsem šel, postupoval jako pátý nebo šestý ze druhé ligy. Navíc většina mančaftů hrála na minimálně pět šest cizinců, některé i na dvanáct a my jsme byli pouze tři. Od začátku, i když třeba přípravné zápasy nevypadaly špatně, byl ten tým v soutěži špatný. Vydržel jsem tam vlastně dvanáct zápasů, z toho jsme deset prohráli opravdu výrazným rozdílem. Jeden zápas jsme vyhráli, jednou remizovali. Co se tedy týče té hokejové stránky, tak to bylo špatné, kvalitou ten tým byl zhruba na úrovni středu, možná i konce naší druhé ligy. Naopak ta horní polovina tabulky byla srovnatelná s naší první ligou. I když jsem nějaké góly dal, mančaftu se nedařilo a sám jsem cítil, že to není úplně to, co bych si představoval. Na druhou stranu na to, co se týká věcí kolem hokeje, nemůžu říct nic špatného. Byl jsem v Gardeně, což je lyžařské středisko. Bylo tam nádherné prostředí a i lidi byli super. Snoubil se tam takový italsko-německý styl života, takže všichni byli úplně v pohodě. Životní zkušenost to byla výborná, ale já jsem chtěl hrát hokej, takže jsem se po těch dvanácti zápasech vrátil zpět do Čech.

Co tvé další angažmá? Šel jsi po roce do Norska, byla to změna k lepšímu?

To uřčitě byla. V té době se do Ústí začaly sypat o hodně větší peníze, byly tam daleko větší plány. S panem manažerem Janderou a trenérem Hynkem jsem asi nenašel úplně společnou řeč. Já jsem byl v Ústí strašně dlouho, nějakých jedenáct let a sám jsem cítil, že chci trochu změnu. Tenkrát si mě vytáhl trenér Votruba do první norské ligy do Askeru. Byla to sezóna, kdybyla výluka v NHL, takže všechny evropské soutěže byly trochu plnější. V norské lize se hrál slušný hokej, Asker je vlastně předměstí Osla, měl slušný mančaft a hráli jsme střed tabulky. Postoupili jsme do play-off tuším ze šestého místa. Začátek toho angažmá se celkem vydařil, dostával jsem hodně prostoru, vedl jsem bodování týmu. Poté bohužel trenér Votruba odešel, dostal nabídku ze Znojma, mužstvo převzali jeho norští asistenti a v tu chvíli jsem cítil, že ta důvěra od trenérů už není taková. Začali prosazovat trochu jiné hráče, především jejich norské reprezentanty a navíc nás před vánoční přestávkou posílil jeden hráč z NHL. Začalo se to tedy stavět trochu jinak. I tak si ale myslím, že ta sezóna byla celkem povedená. I když jsme vypadli v prvním kole play-off, tak si myslím, že vedení nebylo nespokojené. Hráli jsme to, co jsme hrát měli. Život v Norsku byl úplně jiný, než na co jsme zvyklí z Čech. Byla to zase obrovská zkušenost. Byl to úplně jiný styl života. S mojí současnou manželkou jsme si tam užili krásný rok.

Do zahraničí jsi měl zamířit ještě jednou, kvůli čemu to nevyšlo?

Po návratu z Norska jsem se sám připravoval na další sezónu, měl jsem rozjednané nějaké kluby. Bohužel jsem si v létě přetrhl křížový vaz v koleni a do Vánoc jsem marodil. Po Vánocích jsem ještě začal v první lize v Hradci, ale už jsem cítil, že to není ono. Trénovat dvoufázově několik dní po sobě jsem kvůli tomu kolenu nemohl a sám jsem cítil, že by musela následovat další operace a dalšího půl roku mimo hru. To už jsem zhodnotil, že v nějakých třiatřiceti letech podstupovat nechci. Poté vlastně přišla nabídka z Litoměřic dělat hrajícího trenéra a postavit znovu litoměřický hokej na nohy.

Od té doby jde litoměřický hokej stále nahoru.

Jsem rád, že se nám tu daří. Nechci říct, že je to moje zásluha, ale s tím kolektivem lidí okolo se nám podařilo něco, v co jsme asi ani nedoufali. Zaplaťpánbůh za to.