Litoměřický tým nemá ve svém středu pouze hráče, kteří nakoukli do české nejvyšší soutěže. V kabině Stadionu sedí také ti, kteří si prožili nejrůznější zahraniční štace nejen na našem starém kontinentu. O vzpomínky na svá dřívější působiště se s vámi podělí postupně všichni, kteří se za svou kariéru vydali mimo českou kotlinu. Dnes je na řadě brankář a generální manažer Stadionu Petr Přikryl.
V sezóně 2003/2004 jsi se vydal na Slovensko, bral jsi to jako první šanci ukázat se jako brankářská jednička?
Já jsem vlastně dlouhou dobu předtím dělal ve Spartě Petru Břízovi a Milanu Hniličkovi dvojku. S Petrem Břízou jsme v roce 2000 vyhráli titul. Byly to nádherné časy, nicméně jsem potom cítil to, že být ve Spartě druhý brankář, byť v úspěšném týmu, není pro můj výkonostní růst úplně ideální. Dostal jsem nabídku od svého agenta Aleše Volka po sezóně, kdy mi končila smlouva a Sparta by ji asi i tentokrát prodloužila a byl bych věčnou dvojkou. Rozhodl jsem se tedy jít na Slovensko do Trenčína. Začátek nebyl vůbec jednoduchý. Přípravné zápasy jsem odchytal jako jednička a celkem úspěšně. Hráli jsme třeba turnaj zvaný Crystal cup, tradiční turnaj v Trenčíně, kam jezdily slušné týmy jako Slovan Bratislava, Košice, ale i Zlín z české extraligy a dostal jsem tam cenu pro nejlepšího brankáře, takže to vypadalo velice dobře.
Nicméně přišel první zápas extraligy a já jsem zůstal na střídačce. Trenér mě zhruba měsíc nechal pěkně vydusit v tom, že si vše musím vybojovat sám. Sezóna ale byla velice povedená, protože jsem se během nějakých dvou měsíců dostal do branky a měli jsme dost silný tým a slovenskou extraligu jsme vyhráli. Vyhráli jsme ji poměrně jednoznačně, protože první kolo play-off jsme přešli na čtyři zápasy, druhé kolo také a mě se opravdu chytalo výborně. Až teprve ve finále, které jsem samozřejmě začal chytat až do stavu 3:2 na zápasy, jsem v šestém zápase, díky kterému jsme mohli vyhrát titul na domácím ledě, dostal smolný gól a trenér mi oznámil, že si na jeden zápas odpočinu. Mému kolegovi, Miro Hálovi, který byl výborný brankář, se ten zápas povedl a vyhráli jsme 1:0 a tím i celou soutěž. Já jsem si to moc užíval, protože to byla sezóna, kdy to na mě po většinu roku stálo a byl jsem ve skvělé partě. Na Trenčín nikdy nedám dopustit, je to skvělé město se skvělými lidmi kolem hokeje a je to jedno z nejtradičnějších hokejových měst v Evropě.
Potom přišla sezóna ovlivněná výlukou v NHL a na chvíli ses vrátil do Čech, aby jsi nakonec šel znovu na Slovensko.
Měl jsem tu smůlu, že jsem podepsal jako první brankář ve Znojmě, se kterým jsem už koketoval sezónu před odchodem do Trenčína, kdy podepsali Tomáše Dubu. Po sezóně na Slovensku jsem tedy šel do Znojma, nicméně pro mě to bylo smolné v tom, že byla výluka v NHL a majitel Orlů najednou těsně před startem ligy podepsal Tomáše Vokouna. Byl jsem tedy ve stejné situaci jako ve Spartě, neměl jsem nic jistého. Musel jsem zase bojovat, byť s trochu jinou osobností jako byl Tomáš Vokoun, který byl v tu dobu na vrcholu.
Odešel jsi tedy přes Boleslav zpět do Trenčína. Věřil jsi třeba v obhajobu titulu?
To, že jsem šel do Boleslavi, pro mě bylo pouze takovou přestupní stanicí. Boleslav už v té době měla ambice hrát co nejvýše. Přišel jsem tam po Lukáši Mensatorovi, který šel do Varů a nastoupil jsem na čtrnáct zápasů. Zapadl jsem, mužstvo hrálo dobře, posunuli jsme se z okraje postupové osmičky až někam na třetí místo. V tu chvíli jsem řešil to, jestli se vrátím do Znojma nebo půjdu někam jinam. Po krátké době zpět ve Znojmě mě oslovil Trenčín, tak jsem se vrátil na Slovensko. V té době tam byl Pavol Demitra, Marián Gáborík, bratří Hossové. Cítil jsem, že se to posune někam jinam. Bohužel play-off se nějakým způsobem nepovedlo. Také hráči z toho byli otráveni, protože byli zvyklí na trochu jiná měřítka a nakonec jsme vypadli.
Po několika sezónách na českém ledě, kdy jsi byl i jedničkou v Ústí, jsi přešel do Žiliny, kde to ale nemělo příliš dlouhé trvání. Čím to bylo?
Žilina byl jeden z mých omylů. Bylo to po sezóně, kdy jsem v Ústí chytal extraligu, odchytal jsem paradoxně nejvíce zápasů v extralize, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. Sestoupili jsme. Nerad bych se k tomu vracel. V Žilině jsme absolvovali letní přípravu a sezónu začali dalo by se říci s průměrným týmem. Na mě jako na cizince byly velké nároky a já jsem ty nároky ze začátku asi neplnil tak, jak bych měl. Nebyla tam ale ani touha nějakým způsobem to mužstvo zkonsolidovat a v tu chvíli se tomu brankáři chytá špatně. Rozhodl jsem se tedy pro návrat do Čech. Vrátil jsem se do Sparty, během několika měsíců se dostal do branky a odchytal jsem prakticky celé play-off. To je trochu důkaz toho, že v Žilině to nebylo vůči mé osobě až tak úplně fér. Já jsem se z toho ale vyhrabal a nakonec i vytěžil jednu z nejlepších sezón v extralize. Neskutečně mě podrželi trenéři, vytvořili mi spolu s tehdejším trenérem brankářů panem Brukem pohodovou atmosféru a v té se chytá úplně jinak.
Poslední zastávkou byl německý Norimberk. S jakým očekáváním jsi tam šel a čím to bylo, že to celé skončilo po dvou zápasech?
V kariéře to není pouze o nějakém úspěchu a neúspěchu. Občas člověk dostane nějakou nabídku a já jsem dostal konkrétní nabídku z Norimberku. Bylo od začátku jasné, že jdu posílit tamní brankářský tandem, který tam byl, který nějakým způsobem fungoval, ale potřeboval nějaký impluz. Před mým příchodem totiž Norimberk okupoval první příčky a náhle se začal propadat. Šel jsem tedy do neznámého prostředí. Mohu říct, že to pro mě byla neskutečně skvělá zkušenost i když jsem odchytal tak málo zápasů. První zápas poté, co jsem hodně dlouho nechytal, byl skvělý. Vyhráli jsme na nájezdy, ale bylo to něco fantastického. Důvodem toho malého počtu zápasů bylo také to, že nás tam bylo hodně cizinců. To znamená, že jsem mohl nastoupit do zápasu pouze tehdy, když ze sestavy vyřadili nějakého kanaďana, jelikož má německá liga určitá omezení pro počet cizinců v zápasech. S trenéry jsme měli výborný vztah, protože viděli jak trénuji a byli maximálně spokojeni alespoň podle toho, co mi říkali.
Chytat jsem ale začal ze zmíněných důvodů až po měsíci, vyhráli jsme, trenér mě postavil na další zápas, ale ten jsme bohužel prohráli. Poté ten mančaft nešlapal úplně tak, jak by měl a prakticky jsme vypadli v předkole play-off. Beru to ale jako neskutečnou zkušenost v tom, že jsem poznal, jak se hraje hokej na západě, jaký je ten kanadský styl a musím říci, že jsem z toho měl ohromě dobrý pocit. V týmu jsme měli třeba kluky, kteří odhráli 800 i více utkání v NHL nebo jsme měli v týmu spoluhráče, který o čtyři roky dříve vyhrál Stanley Cup. Kanaďany mají v Německu hodně rádi, berou je tam skoro za bohy.
