Ze Stadionu do světa (3. díl): Litoměřice v mém srdci zanechaly stopu, říká Lucie Povová

Zveřejněno 26.06.2020 | Kateřina Kubatková
V dětství oblékala kališnický dres. Ve čtrnácti letech odjela do USA a hrála tamní vysokoškolskou ligu. Mnohokrát nastoupila na led se lvem na prsou. „S potěšením se do Litoměřic vracím. Tento klub zanechal v mém srdci velkou stopu," říká rozhodčí a bývalá hráčka Stadionu Lucie Povová.

Jak začala vaše hokejová cesta a kdo vás na ni přivedl?

K hokeji jsem se dostala velmi jednoduše díky maminčině kamarádce. Často jsem před domem hrála s kamarády tzv. bandy, měli jsme hokejky a tenisák, byl to takový pozemní hokej. Jednou přišla maminčina kamarádka, jejíž syn hrál hokej v Litoměřicích, a zeptala se mě, jestli bych to taky nechtěla zkusit na ledě. Začala jsem hrát v Lovosicích, kde mě trénoval Roman Fousek. Kvůli povodním v roce 2002 jsem se dostala do Litoměřic pod vedení Karla Gudery. Jsem moc vděčná těmto dvěma trenérům, že mě jako holku nechali hrát hokej. Znám spoustu případů, kdy dívka nemohla hrát za kluky. Takže jsem za tyto kouče moc vděčná.

Jaké byly vaše začátky na ledě? A jak vaší zálibu vnímalo okolí?

Moje začátky byly docela fajn. Kluci mě přijali v pohodě, brali mě jako součást týmu. Ze začátku to sice bylo trošku těžší si s nimi vybudovat přátelství, protože nevěděli, co od holky čekat, ale byli jsme malí, takže jsme si na sebe zvykli rychle. Já jsem vyrůstala jako jedináček, byla jsem takový osamělý člověk a moc kamarádů jsem neměla. Potom když jsem začala s hokejem, tak mými přáteli byli kluci z kabiny. Samozřejmě když jsem vyrůstala v klučičím prostředí, tak jsem toho z jejich chování měla hodně v sobě. Na základní škole jsem byla taková drsnější, protože přítomnost v kabině s kluky na mně zanechala určité stopy. V tomto kolektivu jsem byla do čtrnácti let. V osmé třídě už přišel čas na vlastní kabinu, trenéři mi to chtěli i navrhnout, ale já odjela do USA.

Jak vzpomínáte na Litoměřice, na váš mateřský klub?

Na Litoměřice vzpomínám velice ráda. Jak jsem už říkala, jsem šťastná, že nás trénoval pan Karel Gudera. Byl to trenér, který nás nechal hrát, nechal nás přemýšlet. Nekřičel na nás, povzbuzoval nás, vedl nás k dobrým věcem. Ke mně se choval vždy stejně jako k ostatním v týmu. Nikdy mě nevyčleňoval. Je to opravdu velmi hodný člověk a to, že jsem odešla do Spojených států, respektoval. S potěšením se do Litoměřic vracím. Tento klub zanechal v mém srdci velkou stopu. Já jsem zažila ještě „průvan arénu“, po návratu z ciziny jsem dva roky hrála za starší dorost, ale to už byla mladší generace. Litoměřice prostě v mém srdci mají své místo.

Ve čtrnácti letech jste odjela do USA, co vás vedlo k přesunu do ciziny?

Můj odchod do Spojených států byl takový zvláštní. Dostala jsem se tam díky kapitánce v reprezentaci, která říkala, že tam potřebují hráčky. Vždy jsem chtěla odejít. Lákala mě i na školu, a že se mi tam bude líbit. V tom věku pro mě sen hrát v USA byl hodně silný. Neřešila jsem, že pomalu neumím anglicky, a že se mi bude stýskat po rodičích. Viděla jsem tu příležitost a věcmi okolo jsem se nezabývala. Ničeho jsem se nebála.

Co pro vás za oceánem bylo nejtěžší? Kdo vám chyběl nejvíc a litovala jste někdy svého pobytu v zahraničí?

Až v ten moment, kdy tam člověk přijel, si začal uvědomovat, že to nebude moc jednoduché. Hodně těžký pro mě byl jazyk. Zjistila jsem, že ve škole jsem se fakt nic nenaučila, že když člověk do ciziny neodjede, tak se nic nenaučí. Naštěstí jsem šla na letní školu, kde jsem se dva měsíce učila pořád jenom anglicky. Pro mě škola nebyla prioritou. Pořád jsem ptala, kdy budu moct hrát. Byly tam paní učitelky ze Slovenska, které učily angličtinu, perfektně uměly gramatiku. Jedna z nich mi řekla, abych se probrala, že tam to chodí jinak. Prioritou je škola, když má žák dobré známky, pustí ho na hokej. Pro mě to bylo peklo a prověřil mě hned první test ve škole, kdy jsem dostala myslím pětku. Paní učitelka řekla že budeme psát „quiz“ a já jsem si myslela, že to bude kvíz, nějaká křížovka nebo vyplňovačka. Opravdu jsem nepochopila, že to byl test. Po hodině za mnou přišla vyučující a spustila na mě slovensky, že jestli chci zůstat i na normální školní rok a hrát hokej, tak musím začít hodně makat a učit se, jinak mě vyhodí. Bylo to obrovské probuzení, začala jsem se učit a pracovat na sobě.

Moc mi chyběli rodiče, byla jsem závislá jen sama na sobě. Neznala jsem finanční gramotnost, i když mě k tomu rodiče vedli. Během letní školy jsem vlastně utratila všechny peníze a myslela si, že tatínek pošle další, ale hodně jsem se zmýlila. Táta řekl, že peníze, co mi dal, bude chtít vrátit zpátky, ať si píšu svoje výdaje a holt si musím vydělat. Měla jsem nějaké brigády, učitelé mě někdy nechávali pracovat pro ně. Škola byla samozřejmě drahá, jedna věc je školné, ale druhá jsou věci okolo jako třeba knížky, ty jsou tam drahé, příspěvky na hokej atd. Na letní škole jsem se naučila anglicky, trošku jsem pochopila jejich mentalitu. Rodiče mi ze začátku chyběli, ale potom už jsem si zvykla. Musela jsem se osamostatnit. Naštěstí jsme si s rodiči volali na Skypu, ale není to to stejné, jako být s nimi. Chyběli mi, neviděla jsem vyrůstat bratry. Někteří důležití lidé v mém životě během mého pobytu v USA zemřeli, takže v určitých chvílích jsem si to i vyčítala, ale zpětně toho nelituji. Byl to super zážitek.

Jak se podle vás liší život a studium ve Spojených státech a v Česku?

Žít a studovat ve Spojených státech je od České republiky hodně odlišné. Soukromá střední škola je poněkud drahá, myslím že to bylo cca 42 tisíc dolarů za rok, což v přepočtu na tu dobu bylo hodně. Naštěstí jsme měli finanční pomoc, jinak bychom to nezvládli. Celkově jejich mentalita je úplně jiná. Lidé jsou tam na první pohled víc kamarádští, chtějí se bavit, ale dostat se k nim, aby člověk měl opravdové kamarádství, je jiné. Ve škole je hodně domácích úkolů, hodně testů a zkoušení. V Česku je studium víc svobodné, v USA jsou pořád jen úkoly a testy stále dokola. Dost se tam řeší docházka. Na vysoké škole je se vzděláním hodně propojený sport. Hrála jsem divizi I, což je vlastně nejvyšší hokejová liga. Sportovec je na VŠ za hvězdu, má stipendium, nemusí nic platit, má trošku protekci. Všichni se s ním chtějí bavit. Sportovci mají takový vlastní svět. Vysokoškolská liga je taková ženská NHL. Starali se o mě, vyfasovala jsem, na co jsem si vzpomněla. Měly jsme brusle na míru, bylo to krásné.

Jak v USA funguje ženský hokej a jak na něj nahlíží veřejnost?

Vnímání ženského hokeje v USA je asi podobné jako v Čechách. Není slavný, nechodí na něj tolik lidí, ale v rámci rozpočtů jsou na tom hráčky mnohem lépe. Je tam víc hráček než u nás, holky mají větší podporu ale i konkurenci. Dívky tam už odmala hrají spolu, ne ve smíšených družstvech. To si myslím, že je škoda. Hraní s kluky dá děvčatům určitý styl, sílu a rychlost. Hodně dbají na fyzickou přípravu mimo led, posilovnu a mají úžasné prostředky na rehabilitace. Hodně jsem se naučila, jak posilovat a rehabilitovat správně. Kondiční trenéři jsou opravdu na vysoké úrovni. Mají trenéra na led, do posilovny a fyzioterapeuta. V České republice už to je podobné, ale u dětí jim kouč zatejpuje nohu a připraví cviky do posilovny. V USA je od raného věku sport brán mnohem vážněji.

Na starty za repre jsem pyšná, hlásí Povová

Odehrála jste spoustu utkání se lvem na prsou, jaké pro vás bylo reprezentovat svou zemi?

Čím je člověk starší, tím reprezentaci víc vnímá. Dostat se do reprezentace nebylo ze začátku těžké, protože holek bylo málo. Byly jsme na MS, braly jsme ho prostě jako jeden z turnajů. Jak jsem stárla, víc jsem si vážila možnosti reprezentovat svou zemi. Když hrála hymna, byla jsem pyšná na Českou republiku. Jsem ráda, že jsem měla šanci hrát několikrát za reprezentaci.

Byla jste součástí výběru, jenž se pokoušel kvalifikovat na olympiádu, ale nakonec se to nepovedlo. Jak na tyto boje vzpomínáte?

Olympiáda je tématem, které ještě pořád bolí. Jde o vrchol, kterého jsem chtěla dosáhnout. Tato kapitola je pro mě stále otevřená. Chtěla bych se na ni dostat jako rozhodčí. Samozřejmě jsem chtěla končit kariéru pod pěti kruhy, ale nepovedlo se to.

Jaký moment vaší hokejové kariéry vnímáte jako největší úspěch a na co vzpomínáte nejraději?

Největším úspěchem pro mě asi bylo třetí místo na MS U18 v Calgary. Když jsem to prožívala v ten moment, bylo to nepopsatelné, ale až při zpětném pohledu mi došlo, jak veliký úspěch to byl. Zápasy byly těsné, v jednom jsme daly gól čtyři sekundy před koncem. Byl to asi jeden z největších zážitků. Samozřejmě nesmím opomenout, že jsme hrály mezi nejlepšími na MS. Dostaly jsme se do TOP divize. Byl to obrovský skok, fasovaly jsme nádherné dresy, oblečení a všechno. Dalším velkým momentem pro mě samozřejmě byla vysokoškolská liga v USA.

Další cíl: Olympijské hry. Jako rozhodčí

Hokejové prostředí jste neopustila, pokračujete jako rozhodčí. Baví vás tato činnost a máte v této oblasti nějaké cíle?

Ukončila jsem hráčskou kariéru, ale chtěla jsem být stále na ledě. Dělat sudí mě opravdu baví. Je to něco jiného, v pískání jsem se musela naučit hodně věcí, bylo to vzrušující. Zjistila jsem, že jsem vůbec neuměla pravidla hokeje. Jako hráčka jsem to moc neřešila, protože s námi na ploše byl právě rozhodčí, který je věděl. Teď jsem se je musela naučit. Je to takové volnější, jezdím až na zápas, nemusím tam být dvě hodiny předem. V týdnu si můžu dělat svoje věci a o víkendech pískám, hodně mě to baví. V rozhodcování mám i své vzory, podle kterých se učím. Máme i tady v Čechách šikovné rozhodčí, kteří se dostali i na olympiádu, a to je i můj cíl. Ještě se musím rozhodnout, jestli být hlavní rozhodčí nebo čárová, protože jsou to dvě odlišné práce. Takže pro mě je teď hlavní metou dostat se pod pět kruhů jako rozhodčí a makám na tom, aby se můj cíl splnil.

Lucie Povová se v současnosti pohybuje na ledě jako rozhodčí.

Stala jste se někdy terčem nadávek od publika? Vnímáte při pískání i fanoušky?

Ano, někdy mi fanoušci nadávají, řvou na mě. Jednou na mě křičeli „ty stará papriko“. Je to nepříjemné, ale já se tomu už směji, protože mi přijde vtipné, jak se ti lidé dokážou opravdu dostat do varu. Snažím se být nad věcí, protože většina lidí, co takhle křičí, neumí hrát hokej, nechápou to. Říkám si, že bych je chtěla vidět v těch situacích. Snažím se chovat lidsky, pochopit trenéry, komunikovat s nimi, nebýt nějak povýšená. Když udělám chybu, přiznám ji. Myslím, že když rozhodčí přizná chybu a omluví se, tak to hráči i trenéři berou víc, než když omyl nepřizná. I já vím, že když jsem hrála a sudí chybu nepřiznal, byla jsem fakt naštvaná.

Chodíte občas na zápasy jako divák?

Na utkání nechodím, když na ně koukám, hraní mi chybí o to víc. Moc se na hokej ani nedívám, byla jsem v Praze na NHL, byl to hezký zážitek, ale pravidelně hokej nesleduji. Pro mě je hraní uzavřená kapitola a ani mě neláká na něj koukat. Když už sleduji nějaký zápas, tak kvůli rozhodčím, abych se něco přiučila.