Ve většině případů platí za srdce takřka každého týmu. Hráči díky nim dostávají servis, který ve velké míře přispívá i k jejich výkonům. V kabině navíc vytvářejí atmosféru a pohodu. Řeč není o nikom jiném než o kustodech. V Litoměřicích tuto roli zastávají Jakub Hanuš a Zdeněk Olejník. Zatímco prvně jmenovaný je u týmu Stadionu delší dobu, druhý ukrojil první rok. Oba si padli do noty a v práci se náramně doplňují. Kdo má co na starost a jak to v kališnické šatně funguje?
V litoměřickém týmu vám patří funkce kustodů. Co vše je náplní vaší práce a jak ji mezi sebou máte rozdělenou? Zdeněk Olejník: Máme to tak, že vlastně všechno děláme společně. Kuba funguje i jako masér, a také brousí brusle. Já se většinou starám o to, aby měli hráči čisté a vyprané dresy, připravené pití, při utkání dbám na to, aby měli čisté ručníky a připravené všechny věci – dresy, štulpny a tak dál. Samozřejmě musíme připravit i čerstvé ovoce a další občerstvení do kabiny.
Jakub Hanuš: Shrnul bych to asi podobně. Každý máme své úkoly, které se snažíme plnit, o některé společné se podělíme. Třeba právě o krájení ovoce a přípravu občerstvení do kabiny.
Pane Hanuši, váš kolega zmínil, že platíte za hlavního maséra týmu. Kdo je nejčastějším návštěvníkem masérského lůžka? JH: Nejčastěji je u mě určitě Tomáš Král. Hodně chodí taky Aleš Pavlas nebo Patrik Marcel. Většinou masíruju nohy, záda nebo krk, to jsou asi nejproblémovější partie. Z pohledu typů masáží je to různé. Většinou to jsou klasické masáže nebo třeba baňky.
Kustodi často bývají dobrými dušemi týmu, které v kabině vytvářejí atmosféru. Kdo z vás je z tohoto pohledu vůdčím typem, dělá vtípky a srandičky? ZO: Myslím, že se střídáme. Jednou já, jednou Kuba. Hlavně vždycky před utkáním, když se jde na led, se snažíme ty kluky povzbudit, dostat do nich energii a nabudit je, aby šli na led a vyhrávali. I nálada hráče hodně tvoří. Pokud je hráč dobře naladěn, je to na ledě znát. Pokud je špatně naladěn, je to obráceně. Proto tam vznikl vloni i náš pokřik „Co chceme? Tři body. A musíme zvítězit." To ty hráče táhne. To je to, proč se hokej hraje, především pro diváky a divák chce vidět dobrý hokej. Hráči musejí přijít na led našťavení natolik, aby se divákům odvděčili za to, že přišli a fandí. Myslím, že v Litoměřicích chodí hodně lidí a pro nás to je krásné a povzbuzující. Za to bych fanouškům chtěl poděkovat.
Když se vrátíme k samotné práci. Jak náročné a stresující jsou zápasové dny, kde je potřeba nachystat spoustu věcí a na nic nezapomenout? JH: Je pravda, že začátky jsou vždycky těžké a většinou stejně vždycky něco zapomeneme. Jak ale plyne sezona, tak se to postupem času stává rutinou a netrvá to tak dlouho jako zkraje sezony. A rozhodně je to méně stresující.
Stalo se vám někdy, že jste s sebou nevzali něco opravdu zásadního a museli se třeba vracet? ZO: To zas úplně ne, ale když jsme hráli play-off v Jihlavě, zapomněli jsme doma tréninkový dres pro brankáře. Bylo to po náročném tripu na Moravu, tak se to zkrátka stalo. Martin Michajlov nechtěl z pověrčivosti chytat v bílém, a tak jsme mu půjčili dres od Jihlavy.
Máte to v kabině rozdělené i povahově? Jste oba nerváci, kliďasové nebo každý něco jiného? ZO: Já si myslím, že jsme oba dva klidní. Snažíme se, aby z nás nečišela nervozita nebo něco podobného a nepřenášela se to na hráče. Naše spolupráce zároveň vyžaduje to, abychom byli jeden k druhému tolerantní.
Práce kustodů je spojená také s velkou časovou náročností, že? Přece jen musíte být stále ve střehu. Přicházet do kabiny první, odcházet poslední… JH: Přesně tak. Časově je to náročné. Člověk přichází první a často i poslední odchází. Ale jsme zvyklí a je to úplně v pohodě.
ZO: Náročné je to hlavně při zápasech mezi třetinami, kdy se opravdu nezastavíme. Musíme připravit věci, vyměnit vodu, ručníky a zajistit kompletní servis.
Kluci nás berou jako kamarády, shodují se kustodi
Jak moc prožíváte jednotlivé zápasy z vašeho místa na střídačce? JH: Když jsem s touhle prací začínal, tak jsem to prožíval hodně. Hlavně kvůli rozhodčím. Teď už se snažím být klidný a držet se zpátky a nic nevyprovokovávat. Spíš je to o tom ty hráče povzbuzovat a dělat svou práci, aby měli co nejlepší servis.
ZO: Já to prožívám spíš jako kustod. Snažím se odvádět práci, kterou na střídačce mám. Co se týče hry, zas tolik mě to nebere, protože vím, že s tím stejně nic neudělám. Že pokud rozhodčí něco pískne, už se s tím nedá nic dělat.
Co spolupráce s hráči a vzájemné vztahy? Platíte spíš za autoritu nebo kamarády? ZO: Kluci nás samozřejmě berou spíš jako kamarády. Máme to nastavené tak, že se snažíme, aby hráči neměli obavu z toho nás o něco požádat a servis byl z obou stran pokud možno co nejlepší.
Pamatujete na nějakého hráče, který měl přemrštěné nároky a bral vás spíš za sluhy, kteří za něj všechno vyřídí? JH: Vždycky se někdo takový najde. Hráč, který neví, co by chtěl víc.
ZO: Někteří hráči jsou naopak v klidu a spíš za nimi musí člověk jít a zeptat se, jestli něco nepotřebují. Ale jinak je to všechno v rovině.
Máte za sebou rok vzájemné spolupráce. Když se ještě vrátíme k úspěšné sezoně. Jaká pro vás byla? JH: Byla to super sezona. Byla tady výborná parta, která tu z větší části zůstala, což je skvělé.
ZO: Já musím souhlasit. Přišel jsem na podzim a byla to pro mě sezona snů. Úspěch mě moc potěšil a byl bych rád, kdyby následující sezona byla minimálně stejně dobrá jako ta uplynulá a dařilo se nám. Zároveň si přeju, abychom vytvářeli servis, který k těm dobrým výsledkům pomůže.
Hráče i vás čekají před začátkem přípravy na ledě tři týdny volna. Jak je budete trávit? ZO: Určitě se podívám po republice. Pak budu odpočívat doma na zahrádce, to je pro mě lepší než dovolená v zahraničí.
JH: Já se chystám na dovolenou do Španělska. Půlku strávíme u moře a půlka pod horami.