7. 7. 2019 | Martina Kramerová

Milovník motorsportu Tomáš Král: Odmalička mě fascinovala auta. Pořád jsem chtěl řídit

Obvykle se staví mezi tři tyče, aby střežil litoměřickou branku před inkasovanými góly. Mnoho ale nechybělo a mohl být automobilovým závodníkem. Brankář Tomáš Král totiž už odmalička miluje auta a závodění. Nakonec u něj sice vyhrál hokej, přesto se ve volném čase své velké zálibě hodně věnuje. Aby také ne. Jak prozradil, auta jsou jeho velkou vášní, do které je neskutečně zapálený. „Už odmalička mě fascinovaly dvě věci – hokej a auta. Při každé příležitosti, kdy bylo možné něco řídit, jsem se do toho hrnul – třeba na autíčka na pouti nebo na dětské motokáry. Je to jedna z mých největších zálib,“ přiznává sedmadvacetiletý gólman.

V kabině A-týmu lze najít hráče s různými zálibami. Vy milujete auta. Kdy se ve vás tahle vášeň probudila?
Auta jsou jedna z mých největších vášní a asi si ani nevzpomenu, kdy se ve mně probudila. Protože co si pamatuju, tak to tak bylo. Určitě jsem ji zdědil po tátovi. Už odmalička mě fascinovaly dvě věci, na které mám z dětství silné vzpomínky. Tou první byli brankáři a hokej. Doma jsem si oblíkal na nohy krabice od stavebnic, které zdánlivě připomínaly betony. Gólmani mě fascinovali a je to asi i důvod, proč hraju hokej. Stejným způsobem mě ale zajímaly i auta. Při každé příležitosti, kdy bylo možné něco řídit, jsem se do toho hrnul – třeba na autíčka na pouti nebo na dětské motokáry. Už jako malý jsem měl elektrické autíčko. Vozil jsem kamarády a vždycky jsem řídil, k volantu jsem nikoho nepustil.

Tomáš Král má auta rád už odmalička.

Byla pro vás v dětství autíčka i nejobvyklejší hračkou? Stejně jako třeba panenky pro holky?
Je to hodně obvyklé, že si kluci hrají s autama a já nebyl jiný. Hlavně jsem je sbíral. Měl jsem spoustu angličáků. Tuhle zábavu jsem sdílel s tátou. On si kupoval takové ty větší modely a měl jimi vyzdobenou kancelář. Já sbíral ty menší, některá jsem měl sám, jiná s bratránkem. A různě jsme spolu vymýšleli cesty, jak si na další vydělat. Na rodinných oslavách jsme třeba prodávali nápoje. Chudák babička je koupila a my jsme na nich vydělávali. Jednou jsme dokonce vydali sportovní noviny – našli jsme v počítači obrázky, přepisovali tabulky výsledků, a pak jsme je v rodině prodávali. Za utržené peníze jsme si v hračkářství koupili dohromady nějaký model, který jsme měli u babičky, abychom se o něj nehádali.

Milovník aut se určitě nemůže netěšit, až bude mít své vlastní. Kdy jste si pořídil první velké auto a jaké bylo?
Strašně dlouho jsem trpěl tím, že mi ještě není osmnáct a těšil jsem se, až věk na auto konečně budu mít a budu moct řídit. Hrozně jsem se k tomu upínal a roky utíkaly strašně pomalu. Měl jsem ale velké štěstí, že jsem v patnácti dostal od rodičů takového to auto, které se dá řídit už v tomhle věku. Je vedené jako moped a musí mít parametry malé motorky nebo čtyřkolky, aby na něj platil daný řidičák. Jelo to jen 45 km/h, ale mně to nevadilo, protože jsem konečně mohl jezdit a byl jsem v šestnácti letech mobilní. Nemusel jsem už otravovat rodiče a mohl si dojet, kam jsem potřeboval.

Proč vám rodiče nepořídili v tomhle věku třeba motorku, která je pro auto většinou určitým předstupněm?
Mělo to hned několik důvodů. Auto byla rozhodně bezpečnější volba, dalo se s ním jezdit v zimě, mělo topení, vešel se mi do něj i hokejový bágl. I když pak jelo ještě pomaleji. Naši by mě na motorce určitě neviděli rádi, navíc se mi vždycky víc líbily auta, takže to pro mě v té chvíli byl splněný sen.

Autoškola? Bez problémů. Jen teorie trošku drhla

V osmnácti jste si konečně mohl udělat řidičák na klasické auto. Co autoškola, jízdy, testy? Měl jste díky zkušenostem s řízením určitou výhodu?
Autoškola proběhla bez problémů, podobně jako v patnácti. V té době jsem hrál v Norsku a řidičák jsem musel udělat ve vánoční přestávce. Každý den jsem chodil jezdit, jsou tam sice určitá omezení, kolik se dá denně najet, ale my je s instruktorem vyždímali do maxima, abych si všechno stihl odbýt. Tím, jak jsem už předtím řídil malé auto, jsem už měl zkušenosti, takže jsem to zvládal. Málem jsem ztroskotal na teoretické části, křižovatky a značky byly bez problémů, ale různé lhůty a rozměry odrazek na přívěsech jsem měl jen tak tak. Vyšlo to asi o bod, ale dopadlo to dobře, kdyby ne, asi bych se trochu styděl.

Skoro každý kluk má nějaké vysněné auto, které by si jednou rád pořídil. Jaké je to vaše?
Vysněná auta má asi každý kluk, kterého auta aspoň trošku zajímají, měl jsem to štěstí, že jedno z mých vysněných aut jsem si pořídil a už několik let s ním jezdím. Je to Audi RS6. To auto jsem si zamiloval, dlouho jsem ho měl na tapetě ve verzi od švédského lyžaře Olssona, nekteří budou určitě vědět, a byl to takový můj sen. Ani mě nenapadlo, že bych si ho mohl pořídit. Jednou se ale objevilo v showroomu, kam jsem se chodil dívat. Bylo trošku ojeté, tak jsem hned začal počítat, jestli bych si ho mohl nebo nemohl dovolit. Když jsem to asi stokrát prohnal kalkulačkou, tak to jakž takž vyšlo, takže jsem do toho šel a jsem za to hrozně rád. Navíc vášeň pro auta sdílím se svým tátou a několika kamarády, kteří se ve světě aut pohybují a díky kterým jsem se mohl s řadou parádních aut projet. Za to jim patří všem velký dík.

Jeden svůj sen jste si už splnil. O jakém modelu sníte teď?
Těch vysněných aut je hrozně moc. Celkově jich je na světě hrozně moc a těch krásných snad ještě víc. Každé má nějaké své kouzlo a další pořád přibývají. Materiály a technologie jdou strašně dopředu, takže mi přijde, že se auta posouvají šíleným tempem. Dřív se modely aktualizovaly po desítkách let, teď už bývají na výstavách každý rok. Proto by bylo dost těžké vybrat jeden vysněný model. Každopádně úplný vrchol je asi Bugatti. Teď vyrobili speciální model pouze v jednom kusu, který si koupil Cristiano Ronaldo. To je asi vrchol toho, co dnes jde pořídit.

Zmínil jste Ronalda. Sportovci jeho typu často kupují jedno auto za druhým. Dokážete takové sběratele jako milovník aut pochopit, nebo je to spíš zbytečná manýra?
Jako automobilový nadšenec sleduju sociální sítě takových lidí, kteří auta „sbírají“. Jak už jsem říkal, těch nádherných aut je tolik, že se mezi nimi těžce vybírá. Pokud někdo má možnost jich mít víc a udělat si nějakou sbírku, tak jsem ten, kdo to chápe a respektuje. Podobné je to třeba s obrazy. Kod jim rozumí a má je rád, také si udělá sbírku. Co mě spíš mrzí, je fakt, že hodně lidí v dnešní době bere auto jako investici, nejezdí s ním, dají ho pod plachtu, aby na něm později vydělali. To je podle mě hrozná škoda.

Co vy a výstavy? Technická muzea, veteráni, průmyslové závody… Baví vás auta obdivovat i tímto způsobem?
Určitě mě to baví. Objel jsem už několik muzeí po Evropě. Byl jsem v italských muzeích Lamborghini a Ferrari, v německém muzeu Audi. Určitě se chystám i do dalších. Když chystám nějaký výlet, je to jedna z věcí, na které koukám jako první. Strašně mě to baví a třeba k závodním autům, které vyhrály výjimečné závody, mám velkou úctu. Jsem schopný se na ta auta dívat donekonečna.

Kromě aut se litoměřickému brankáři líbí i formule.

S auty je často spojená i vysoká rychlost. Můžete se vůbec pochlubit, kolik vám kdy nejvíc svítilo na tachometru?
Rychlost je s auty přirozeně spojená. Na normální silnici v zahraničí, kde je neomezená rychlost, jsem jel opravdu hodně. Paradoxně to bylo víc, než jsem jel na závodním okruhu, tam většinou nejsou tak dlouhé rovinky. Závodní auta jsou navíc specifická velkým množstvím přítlaku, takže čím je rychlost vyšší, tím víc vás odpor křídel brzdí. Kouzlo okruhových závodů nespočívá v maximální rychlosti, dalo by se říct, že rovně umí jet rychle každý. To jakou rychlost dokážete udržet při průjezdu zatáčkou, jak blízko před ní dokážete brzdit a jak blízko takzvaného limitu dokážete jet, z vás dělá závodníka. I tak se však rychlost na rovinkách blíží k 300km/h.

Říkal jste, že jste si mohl vyzkoušet i jízdu na okruhu. Jak jste se k tomu dostal?
Vzhledem k tomu, že jsem k autům tíhl od dětství a pořád chtěl řídit, jednu dobu jsem trochu naléhal na rodiče, že bych chtěl zkusit závodit. Táta mi to ale z různých důvodů rozmluvil. A tak jsem zůstal u hokeje. Přesto jsem k tomu zůstával blízko. V osmnácti jsem dostal poukázku na to, abych se mohl svézt v závodním autě na okruhu. Když se to blížilo, uvědomil si majitel auta, že to asi nebude jednoduché a měl bych si nejdřív vyzkoušet profesionální simulátor. Tak jsem na něj začal chodit. Dařilo se mi zajíždět velmi dobré časy, závodníkům jsem se minimálně vyrovnal. Postupně se to vyvinulo tak, že jsem dostal šanci se jako náhradník zúčastnit závodního víkendu šampionátu Lamborghini SuperTrofeo. Nakonec jsem během dvou let odjel několik závodních víkendů a zajel jsem i hezké výsledky, včetně umístění na stupních vítězů v italském Misanu. Byl to pro mě splněný sen a chvíli jsem přemýšlel, jestli se tomu nevěnovat ještě víc. Snažil jsem se to skloubit s hokejem, ale nešlo to. Zatím mi to zůstává jako takový nárazový koníček, ale určitě ty dveře nechci zavřít.

Taková záliba může být i celkem nebezpečná. Co vy a bouračky?
Musím zaklepat, že na silnici jsem ještě neboural a doufám, že se mi to bude ještě dlouho vyhýbat. Na svoje auto jsem hodně opatrný, takže se mi ho ani zatím nepovedlo moc odřít. Jen když třeba někde odletí kamínek, nebo lehké odření kola. Věci, které by nikdo ani tolik neřešil, ale já jsem na to dost citlivý, takže jsem schopný z toho být strašně otrávený. Na závodech nějaké bouračky byly, ne však mojí vinou. Bohužel ne všechny dopadly dobře, takže mi motosport už stihl ukázat i své stinné stránky.

Kdyby na to přišlo. Umíte si na svém autě i něco opravit? Třeba prasklé světlo nebo píchlou pneumatiku
Kolo bych určitě přehodil, protože to už jsem párkrát přehazoval. Člověku se to jednou za čas stane. Ale jinak bych se do oprav moc pouštět nechtěl. Ve volném čase sice koukám na videa, jak co funguje, nebo čtu články a bavím se s kamarády, kteří se v tomhle oboru pohybují. Ale v dnešních moderních autech už toho svépomocí moc neopravíte. Často jsou potřeba specifické klíče a nástroje, půlka věcí se řeší přes elektroniku, která často musí být napíchnutá do online systému. Proto to nechávám na profesionálech, i když základní úkony bych snad zvládnul.

Sleduju i formule. Rodina? Ta se samozřejmě bojí

Baví vás kromě samotného řízení a výstav i sledování závodů? Ať už naživo či v televizi? Formule, rallye, motorky.
Sleduju formuli 1 a jsem její velký fanoušek. Co se týče sportů, sleduju ji takřka ze všech nejvíc. Je to vrchol motorsportu. Každou neděli, kdy se jede závod a mám čas, se dívám. Už odmalička. Formuli fandí i rodiče, takže jsme koukali od mého dětství všichni. Asi nejlepší vzpomínky mám na období, kdy spolu soupeřili Schumacher a Häkkinen. Já jako jediný fandil Ferrari. Takže jsme se doma hecovali a moc rád na to vzpomínám. Na Grand Prix jsme se byli i podívat. Ferrari fandím dodnes, což je v posledních letech trošku složitější. Ale snad se to zase otočí. Mám rád i jiné série jako DTM nebo vytrvalostní závody.

Jaké jsou bezprostřední pocity fanouška, který dorazí na některou z Grand Prix a může závody sledovat zblízka?
Na první Grand Prix jsme s rodiči byli na Nürburgringu, ale byl jsem ještě hodně malý, takže si to pamatuju hodně mlhavě. Bylo to skvělé, i když pršelo. Byl jsem na závodech a všechno ostatní mi bylo jedno. Závod dopadl dobře, vyhrál Michael Schumacher, takže jsem byl spokojený. Předloni jsem se byl podívat v Rakousku na Red Bull Ringu a loni na Hockenheimringu, což byl asi nejdůležitější závod sezony, kdy se Vettel z prvního místa naboural. Určitě bych chtěl jet i na nějakou další Velkou cenu, ze které budu odjíždět stejně nadšený z toho, že jsem tam byl, ale i z toho, že dopadla výsledkově tak, jak bych si přál jako fanoušek.

Tomáš Král si vyzkoušel i řadu závodů, a často si vedl více než dobře.

Co na vaši vášeň říkají maminka a babičky? Přece jen je to hodně adrenalinová záležitost. Obzvlášť při testovacích jízdách nebo závodech.
K motorsportu patří určité riziko a maminka i ostatní příbuzenstvo se samozřejmě bojí. Táta pro mě na druhou stranu má pochopení, protože má auta rád a sám závodil, ale je to pořád rodič, takže se o mě bojí taky. Věřím, že když jsem zajížděl dobré časy, byl na mě i pyšný, ale nevím, jestli spíš stejně nepřevládal strach. Ale jezdit mě nechal. Mamka ví, že by s tím stejně nic neudělala, takže se to snaží nějak akceptovat. I když nadšená rozhodně není. S babičkou mám takovou historku. Když jsem odjížděl na první závody, tak jsme jí to moc nechtěli říct a táta jí to oznámil jen tak jako by nic. Babička mu řekla, že se zbláznil. Pak mě objala a řekla mi: „Tomíku, hlavně tam nejezdi rychle.“ Na druhé závody se mnou jel rodinný známý. Když už jsem seděl v autě na startovním roštu a kolem řvaly motory, přišel za mou, že volal táta a vzkazuje, že nemám moc bláznit a hlavně dojet do cíle. Pak mi řekl, že mi to sice měl vyřídit, ale že si myslí, že je to blbost, že bych měl hlavně vyhrát.

Vaší velkou vášní jsou především auta. Nechtěl jste ale někdy vyzkoušet i motorku?
Musím říct, že mě motorky nikdy nelákaly. Když jsem měl to elektrické auto, bratránek měl motorku. Mě to ale vůbec nebralo. Možná to bylo tím, že se mi to táta snažil od dětství vymlouvat. Říkal mi, že měl motorku a přestalo ho to bavit. Podle mě to dělal hlavně proto, aby to mě naopak bavit nezačalo. Pak mě to ale začalo zajímat a loni jsem si pořídil svou první motorku. Takže jsem už i motorkář, což asi nikdo z mého okolí nevidí rád. Přesto mohu říct, že vášeň pro auta jednoznačně převládá. Člověku, který má rád motorsport a motory, se ale ve výsledku líbí všechno. Kdyby mi někdo nabídl, že bych mohl řídit autobus, určitě bych to zkusil. Neříkám, že by mě to bavilo a chtěl by tak jezdit pořád, ale vyzkoušet určitě ano. Takhle je to u mě asi se vším, co má motor a dá se řídit.

Auta a motorky jsou hodně adrenalinová záležitost. Považujete se za typ, který přesně takovou zábavu vyhledává?
Je pravda, že jsem nad tím často přemýšlel. Člověk je ochotný nějaké riziko podstoupit ve chvíli, kdy mu to stojí za prožitek, který z toho má. To je pro mě měřítko. U aut a motorek ten prožitek mám. Bungee jumping nebo seskok padákem mi za to nestojí. Je to nebezpečné a nic bych z toho neměl. Naopak bych si chtěl zkusit třeba sněžný skútr, vím, že na něm závodí Fin Kimi Räikkönen a vypadá to, že je to celkem zábava.