Stříbro z MS s kališnickou stopou! Jan Fišera opět s týmem Kanady

Zveřejněno 29.05.2019 | Martina Kramerová
Český tým na nedávno skončeném mistrovství světa na Slovensku medaili bohužel nezískal, jeden Čech se ale přesto může cenným kovem pochlubit. Ředitel Stadionu Jan Fišera působil po celou dobu šampionátu v kanadském týmu jako team host a za svou práci byl odměněn stejně jako „javorové listy“. Stříbrná placka ale rozhodně nebyla zadarmo. „Práce zahrnovala velké množství věcí, především z pohledu organizace a koordinace. Od dopravy v místě a ubytování, přes stravování až po program. Neustále se něco dělo, neustále bylo něco potřeba,“ přiznal litoměřický funkcionář.

Na letošním mistrovství světa jste působil jako „team host“ Kanady. Jak jste se k takové pozici vůbec dostal?
Spolupráce je dlouhodobější a začala na Memoriálu Ivana Hlinky v roce 2011. Od té doby pomáhám Kanaďanům takřka při všech akcích, které se konají v Čechách nebo na Slovensku. Ať už to byl Memoriál Ivana Hlinky, světový šampionát do 18 let nebo mistrovství světa v Praze. Na spolupráci pro letošní MS jsme se domluvili už předloni na osmnáctkách v Popradu, kde nás oslovil šéf organizačního výboru Igor Němeček a všechny strany souhlasily. Přibližně před rokem jsme si to definitivně potvrdili. Od té doby jsme začali s přípravou, která byla v posledním půlroce hodně intenzivní.

Co všechno jste měl v rámci své pozice na šampionátu na starosti?
Práce zahrnovala velké množství věcí, především z pohledu organizace a koordinace. Od dopravy v místě a ubytování, přes stravování až po program. Letos to navíc bylo složitější v tom, že jsme se starali i o rodiny hráčů. V první části šampionátu jsme měli na starost 45 lidí, k tomu pak přibylo dalších 60 z řad rodinných příslušníkům. Museli jsme tak vymýšlet i program pro rodiny, zkoordinovat dopravu na zápasy, na programové akce, řešit rezervace a tak dále. Neustále se něco dělo, neustále bylo něco potřeba.

Jan Fišera s týmem Kanady.

Kvůli postupu do bojů o medaile jste museli organizovat i přesun z Košic do Bratislavy. To bylo asi hodně náročné, že?
Musím říct, že to byla asi největší „událost“ z celého šampionátu. Přesunout 105 lidí z Košic do Bratislavy rozhodně nebylo jednoduché. Ulevilo se mi i v tom, že Kanada dokázala porazit Švýcarsko a postoupit. Jako týmu, který je účastníkem šampionátu, nám byl nápomocný organizační výbor turnaje. Kdyby Kanaďané vypadli, byla by veškerá organizace odjezdu jen na našich bedrech. Samotný přesun se řešil asi tři měsíce a měli jsme několik variant, jak to udělat. Hráči nakonec jeli s rodinami týmovým vlakem. My jsme museli s předstihem letět do Vídně a odtud se přesunout do Bratislavy, abychom stihli včas připravit zázemí. Na začátku cesty sice proběhly nějaké komplikace, ale ty jsme vyřešili po telefonu a všechno nakonec dobře dopadlo.

Kanada patří mezi největší hokejové velmoci světa. Bylo to v jednání a přístupu jejich týmu hodně poznat?
Samozřejmě jsou tam určité odlišnosti. Mentalita je trošku jiná. Ať už třeba přístup, kdy jsou oni číslo jedna, berou jedině zlato a nic jiného je nezajímá. Jsou také opravdoví profesionálové, mají výborný přístup a věnují se své práci stoprocentně, vážně a seriózně. Stejně tak se jim musím věnovat i já. Zároveň mají věci často naplánované do detailu několik měsíců dopředu, a pak jsou schopní vše během pěti minut úplně překopat. To vyžaduje hodně pozornosti a soustředění, aby pak vše klaplo.

Může si člověk při takové spoustě práce a zodpovědnosti vůbec šampionát alespoň trochu užít?
Nejlehčí byly kupodivu zápasové dny v Košicích. Od druhého třetího utkání si všechno sedlo a byl i čas se podívat na samotné zápasy. I když je pravda, že třetí třetinu jsem neviděl takřka nikdy, protože už jsem měl zase povinnosti. Člověk si to užívá trošku jinak, než že by seděl a koukal na hokej. Na to ten prostor není. Pak se to celé změnilo, když jsme se přestěhovali. V Bratislavě jsem viděl jen první třetinu finále, kdy jsem stál mezi střídačkami, pak už vůbec nic.

Fandil jsem Čechům, medaile přijde dodatečně, říká Fišera

Kanada se v semifinále utkala s českou reprezentací. Pro vás hodně pikantní zápas. Neproběhlo nějaké hecování? A komu jste vlastně fandil?
Samozřejmě přeju českému týmu, znám jak hráče, tak trenéry. Proto není vůbec jednoduché stát na druhé straně. Strašně jsem přál českému nároďáku, aby vybojoval medaili. Kluci k tomu měli blízko, víc v zápase o bronz, protože Kanada odehrála semifinále výborně. Byly tam i nějaké narážky. Po samotném zápase si všimli, že jsem z prohry trochu rozhozený a zajímali se, jak to prožívám. Už se mi to stalo v Praze, kde u toho navíc byly velké emoce. Člověk se s tím musí poprat.

Ve finálové partii už jste určitě měl jasno, které straně triumf přát. Nakonec se opět radoval soupeř. Jak Kanaďané prohru vzali?
Jak už jsem říkal, tak Kanadu zajímá jen zlato. Oproti minulým rokům se změnil i přístup. Dřív hráči jezdili na šampionát na „výlet“, teď to prožívají. Trenéři sedí neustále ve své šatně a připravují se na všechny možné soupeře. Všichni dělali, co měli, na sto procent, aby to vyšlo. Na hráčích i jejich rodinách bylo vidět, že jsou ze stříbra zklamaní. Atmosféra po prohře tak moc dobrá nebyla. Ale musím říct, že žádné excesy jako třeba někde něco rozbít, které se kdysi děly, tentokrát nenastaly. Hráči to vzali jako fakt.

Půjčil jste si od některého z hráčů stříbrnou medaili, abyste se mohl pokochat zblízka?
Medaili jsem u sebe měl a stejně jako před čtyřmi lety v Praze bych ji měl dodatečně dostat. Počet medailí, které se dostávají přímo na místě, je totiž omezený. A lidí okolo týmu je opravdu hodně. Během měsíce by mi ale měla dorazit.

Po neustávajícím několikatýdenním zápřahu jste se vrátil zpátky do klubového prostředí. Těšíte se teď na své klasické povinnosti?
Mělo to svá pro a proti. Člověk vypadne z určitého stereotypu a je málo okamžiků, kdy má čas myslet na to, co se děje v klubu. I když se v době šampionátu dělaly přihlášky mládeže a další věci, takže jsem stejně musel nějakým způsobem fungovat i na dálku. Zároveň ale trochu vypnete, dobijete energii jiným způsobem. Člověk se pak vrátí zpátky v jiné náladě, než odjížděl. A může se věnovat klubovým věcem s větší energií.