V horách i ve městě. Geocacher Jirásek: Je to zábava a relax, říká o svém koníčku

Zveřejněno 06.02.2019 | Martina Kramerová
Občas je třeba si od hokeje odpočinout a vyčistit hlavu. Útočník Filip Jirásek relaxuje u výletů do přírody. Při nich se věnuje hodně zajímavé zálibě – geocachingu. Devatenáctiletý útočník sbírá kešky společně s kamarády už od základní školy. Pro úlovek vlezl na skálu i na dopravní značku. V Jaroměři zase hledal skrýš ve zdi plné hřebíků. „Relax a útěk z denního stereotypu. Mám rád hory a přírodu, tak se to pěkně spojilo. Geocaching je pro mě odpočinek i zábava,“ vyprávěl o svém mimohokejovém koníčku.

Ve volném čase se věnujete geocachingu. Jak byste svou neobvyklou zálibu popsal těm, kteří ji neznají?
Geocaching spočívá v získávání tak zvaných kešek, které se hledají podle GPS navigace na různých místech. Ve městě, v přírodě. Vlastně kdekoliv. Kešky jsou v dnešní době už de facto všude. Jak v Čechách, tak v zahraničí. Pokud chce člověk začít sám hledat kešky, musí si nejdřív vytvořit účet na stránkách geocaching.com, kde si udělá svůj profil. Pokud chce, může si pak vyhledat konkrétní místo a zjistit, jestli tam jsou nějaké kešky ukryté. V mobilní aplikaci si pak uloží souřadnice a může vyrazit hledat. K tomu je možné použít menší nápovědy a popis konkrétního místa. Navigace geocachera dovede plus mínus metr od místa, kde je keška schovaná. Pak už je to na něm, jak si s indiciemi poradí. Když se mu podaří skrýš najít, zapíše si nález. Skrýš pro kešku je ale udělaná tak, aby byla pro lidi, kteří hru nehrají, neviditelná.

Kdy jste s takovým koníčkem začal a co vás k němu přivedlo?
Začal jsem zhruba v sedmé třídě, kdy mě k tomu přivedl můj spolužák. Postupně se mi to zalíbilo a začali jsme s kamarády a spolužáky jezdit na různé výlety, kde jsme hledali kešky. A bylo to parádní.

Vzpomenete si na svou první kešku? Kdy a kde jste ji „ulovil“?
Pamatuju si na ni úplně přesně. Byl to takový úlovek z prvotního nadšení. Bylo to v Hronově hned první den, kdy jsem zjistil, že tahle hra existuje. Hned jsem něco musel ulovit. Keška se nacházela na náměstí u divadla a byla umístěna na dopravní značce. Mezi lidmi, kteří nás viděli, jsme byli asi hodně nenápadní. Tři kluci, co lezou po dopravní značce a hledají malou krabičku.

Kešky lovil Filip Jirásek třeba i u Pravčické brány v Českém Švýcarsku.

Co si vlastně představit pod pojmem keška? Jaké překvapení hledače ve skrýši čeká?
Ve skrýších se hodně vyskytují třeba hračky a figurky z Kinder vajíček. Funguje to i tak, že tam člověk sám může něco dát a to, co najde, si vzít. Pak jsou speciální předměty, kterým se říká travelbugy nebo geocoiny. To jsou speciální předměty s kovovou známkou nebo kovové mince, které mají nějaký cíl. Člověk si nějaký takový předmět koupí, zaregistruje ho a vloží do nějaké kešky. Travelbug nebo mince může mít nějaký cíl – třeba procestovat celý svět. Funguje to tak, že pokud něco takového najdu například v Praze a vím, že třeba za dva dny jedu tím směrem, kudy má předmět cestovat, vezmu ji s sebou a vložím do kešky někde jinde. Takhle se ten předmět postupně dostává tam, kam má.

Mohou být kešky různé i z pohledu velikosti? A co všechno se na konkrétním místě nálezu nachází?
V geocachingu jsou tři druhy keší. Mikrokeš, kterou bych velikostí přirovnal ke krabičce od filmu. Pak střední keš, ta je jako běžná krabička na svačinu do školy. Potom existuje large keš, úplně největší keš, která se může pohybovat velikostně třeba od rozměru 3x30 cm až po velkou bednu. Základní obsah je u každé keše stejný. Je tam logbook, neboli notýsek, kde člověk napíše svůj nález, datum, kdy keš našel, své jméno, přezdívku, kterou má v systému, a také poděkování autorovi kešky. Na všechny tyhle informace jsou i různé zkratky, protože krabičky jsou různě velké. Někdo napíše jenom, že děkuje za keš, někdo třeba přidá připomínku, jak by se dala zlepšit atd. Ti zapálenější hledači mají svoje razítka, takže tam místo poděkování dají třeba jen svoje razítko se jménem a připíšou k tomu datum.

Je možné si vytvořit i vlastní kešku? Nebo to mají na starost jen vybraní lidé?
Pokud chce někdo založit svou kešku, určitě může. Nejdřív si ale člověk, který má na starosti danou oblast, musí ověřit toho, kdo ji chce vytvořit. Prověří si, kolik má keší, jakou má v geocachingu budoucnost, aby třeba za měsíc neskončil. Budoucí majitel kešky musí sepsat popis místa, kde ji chce, důvod, proč by ji umístil zrovna tam. Musí to být třeba historická budova, pamětní místo a tak různě. Ten člověk zváží, jestli je tam ta krabička vhodná a jestli není moc blízko nějaké další.

Keška na skále i v hřebíku. Zábava, hlásí Jirásek

Říkal jste, že sbíráte kešky už od základní školy. Kolik jich momentálně máte? Probíhá i nějaká registrace nálezů?
Systém funguje tak, že se člověk fyzicky zapíše do notýsku u konkrétní kešky a potom si svůj nález převede na internetové stránky geocachingu. Kdykoliv se pak přihlásí ke svému účtu, ví, kolik kešek celkově má. Vidí i mapu kešek, které získal. Může zjistit, kolik kešek má někdo jiný. Já jich mám kolem 160. Oproti ostatním je to ale minimum. Protože teď už na to s ohledem na hokej není tolik času. Posledního půl roku jsem třeba vůbec nikde nebyl. Když mám volnou chvíli, někam do přírody vyrazím, ale není nutnost, abych hledal kešku.

160
Tolik kešek prozatím nasbíral Filip Jirásek.

Při hledání se dostanete na různá místa. Které pro vás bylo zatím nejnebezpečnější?
V geocachingu jsou úrovně jednotlivých keší odstupňované. Je to od jedné do šesti hvězdiček. Moje nejtěžší keš byla pět a půl hvězdičky a byla na skále. Nebylo to tak, že bych musel lézt po laně se sedákem. Ale bylo to asi ve výšce dvanácti metrů, takže jsem se tam doplazil. Dalo se tam vlézt celkem normálně, ale sranda to rozhodně nebyla.

Jaká keška naopak dala zabrat z pohledu samotného hledání? Nebo jste zatím našel všechny takříkajíc levou zadní?
Asi nejzajímavější keš z hlediska toho, jak byla ukrytá, byla v Jaroměři v Královehradeckém kraji, kde majitel vyrobil dutý šroub asi čtyři centimetry dlouhý a dal ho do zdi na náměstí. V té zdi bylo dalších asi 16 šroubů, všechny identické s tím falešným. Byla to asi nejdůmyslnější skrýš, kterou jsem viděl.

Vyrážíte ve volném čase přímo na lov kešek, nebo berete geocaching spíš jako doplňkovou aktivitu k cestování?
Dneska už je výhoda, že kešek je daleko víc než před deseti lety. Jsou de facto všude a je jedno, jestli je člověk ve městě, na horách nebo někde u řeky. Tam, kde jsem, se podívám, jestli tam něco je a případně jdu hledat. Ale není to tak, abych někam jel vyloženě kvůli keškám. Jedu na hory a kouknu na internet, jestli tam nějaká keška není. A když jen nálada a čas, nějakou si najdu.

Filip Jirásek s přítelkyní na jednom z výletů do přírody a za keškami.

Máte i nějaké úlovky ze zahraničí?
Mám keše třeba z Rakouska, ze Švýcarska. Ale spíš je to záležitost dovolených. Není to tak, že bych někam jel speciálně kvůli hledání.

Jste ve spojení s geocachery z jiných zemí? A účastníte se třeba i nějakých společných akcí?
Geocacheři organizují různé společné výpravy, probíhají srazy. Lidé se poznávají. Já už na něco takového už teď nemám moc čas, takové akce jsou pro mě spíš nárazové. Ale čtu fóra, kde se píše, co se na jednotlivých akcích dělo.

Preferujete společné výpravy, nebo radši hledáte sám?
Začínal jsem s kamarády, za keškama chodíme už skoro deset let. Přidal se i brácha, bratranec. Když jsme někde na výletě s rodiči, babičkou, dědou, tak si nějakou kešku najdeme. Chodit celý den po lese sám, to taky není úplně dobré. Člověk má při hledání pomoc. Víc hlav, víc nápadů.

Co pro vás geocaching vlastně znamená? Zábavu, relax, dobrodružství?
Určitě je to relax a útěk od denního stereotypu. Když člověk sportuje nebo dělá stresově náročnou práci, je důležité, aby uměl vypnout. Někdo si rád vyrazí na kolo, někdo do kina. Já mám rád přírodu a hory, což se s geocachingem pěkně spojilo. Takže je to pro mě odpočinek i zábava.