Jan Fišera každý rok spolupracuje s mládežnickými reprezentacemi Kanady nebo USA. Letos se mu však naskytla jedinečná možnost vypomáhat kanadskému týmu na Mistrovství světa v Praze a Ostravě. Pro něho samotného to byl výjimečný zážitek a obrovská zkušenost do života. Jak on sám říká "takový tým už asi na MS Kanada mít nebude". Nakonec vše dopadlo na výbornou a Kanada ovládla celý šampionát bez jediné újmy.
Hráč je na prvním místě
Jaká byla Vaše náplň práce během Mistrovství světa v Praze a Ostravě?
Dalo by se říct, že vše co se týká chodu týmu. Takže zajišťování dopravy, ubytování, zařizování tréninků, aktivit ve volnu a vlastně vše co si kanadský tým přál, tak jsem musel zařídit.
Byly to spíše starosti nebo jste si tu práci užíval?
Tak i tak. Musel jsem být na příjmu 24/7. Kdykoli někdo něco potřeboval, tak jsem to musel zařídit nebo připravit do rána.
Stala se Vám nějaká zvláštní příhoda, na kterou nikdy nezapomenete?
Asi jednu konkrétní nemám, protože je to celé skvělý zážitek. Byl jsem celý turnaj s lidmi, kteří mají obrovské zkušenosti s NHL, ať už to byli hráči nebo realizační tým. Setkal jsem se s desítkami lidí, co v hokeji něco znamenají, měl jsem tu čest poznat nejvyššího představitele Hockey Canada Joa Drago, čtrnáct dní jsem trávil s prezidentem Hockey Canada a známým trenérem Tomem Renney, byl jsem v kontaktu s Mikem Babcockem, který o týden později podepsal rekordní kontrakt (v Torontu). Samozřejmě jsem také komunikoval s Toddem McLellanem (hlavní trenér Kanady), jenž tři dny po MS podepsal smlouvu s Edmontonem. Pro mě to byl neuvěřitelný zážitek, protože takový tým už asi na MS Kanada mít nebude.
Pozoroval jste rozdíly mezi kanadskými a českými hráči?
Ani ne, kanadští hráči k tomu přistupovali velmi profesionálně, ale také si to velmi užívali. Dá se říci, že celou dobu byli usměvaví, což také souviselo s celkovou atmosférou. Prahu si užili stejně jako celý turnaj a dávali to najevo svým úsměvem po celé MS. Nevím, jak to měl český tým, ale u všech týmů na hotelu panovala dobrá nálada, až tedy na případy, když někdo sestupoval nebo nepostoupil do čtvrtfinále, ale i tak byla všude pozitivní energie.
Psali Vám kamarádi, jestli by byla možnost autogramu nebo něčeho podobného?
Hodně lidí mi psalo, ale prostě to nešlo. Za prvé jsme se tak domluvili hned na začátku, že nejde, abych chodil hráči žádat je o podpisy. Nedělám to u osmnáctky na Memoriálu Ivana Hlinky a už vůbec bych si to nedovolil zde. Taky by se mohlo stát, že bych tam po dvou nebo třech dnech nemusel být. A to nebyly jen autogramy a fotky, ale byly to také žádosti o setkání ze strany novinářů. Podle mě to bylo občas za hranou a nemohl jsem si to dovolit. Když jsem mohl, tak jsem pomohl, jenže někdy to bylo už moc.
Ani novináři neměli přístup do jejich soukromí, respektive mimo “mixed zónu”?
Nevím o tom, že by byl nějaký rozhovor mimo mix zónu v hale, kromě toho, že jsme dostali Brenta Burnse do České televize, kde s ním dělal rozhovor Robert Záruba s Martinem Hostákem. Na hotel se dostali pouze akreditovaní jedinci, takže kontakt s hráči byl velice těžký, ale i přesto je mohli lidé potkat ve městě, na večeři apod. Tam, kde měli mít soukromí, tam ho měli, což znamená v hale nebo na hotelu.
Byla to pro Vás zatím největší zkušenost a zážitek?
Záleží na tom, s čím se to porovnává. Ale co se týká starosti o tým tak určitě. Celý tým měl asi padesát členů, když vezmu vedení a hráče. Už neberu to, že jim přiletělo dalších devadesát rodinných příslušníků. Co se týče týmu, tak to byla obrovská organizace. Vše se podřizovalo hráčům, kteří měli maximální servis a zde platilo pravidlo, že “hráč je na prvním místě”.
Jací jsou podle Vás kanadští hokejisté?
Když budu mluvit o Sidney Crosbym, tak bylo až neuvěřitelné, jak se choval přátelsky. Do auta chodil o dvě minuty dřív jen proto, aby se mohl podepsat fanouškům. I jeho spoluhráči ho obdivovali, že vydrží takový zájem o jeho osobu. Když jsem sledoval finále z prostoru mezi střídačkami, tak bylo vidět, jak se všichni chovají jako “obyčejní” kluci. Jeden příklad za všechny je, když kustod podával Crosbymu hokejku, tak poděkoval, kustod mu vyčistil chránič na zuby, on poděkoval. Ale to není jen on! Všichni si vážili toho, co realizační tým pro ně dělá, i mě za vše poděkovali. Pak přijdeš ráno v jedenáct po čtvrtfinále Česko-Finsko do haly a vidíš Jágra, jak má na sobě vestu se závažím, hokejku se závažím a běhá po O2 Areně. Ve třiačtyřiceti letech, jen pár hodin potom, co sedmnáct tisíc lidí skandovalo jeho jméno. Tohle je ten přístup, jaký by měl každý mít. Jednak pokora hvězd Kanady a také tvrdý drill, který udělal z Jágra největší hvězdu českého nároďáku.
Všichni hráči kanadského týmu tedy byli pokorní a nehráli si na hvězdy, i když jsou?
Nezažil jsem, že by se někdo nad někoho povyšoval, ale samozřejmě jsem je neviděl všude. Ovšem co jsem zaregistroval, tak byli opravdu přátelští a komunikovali se všemi, když to bylo možné.
Nastal nějaký organizační problém?
Asi nejobtížnější byla doprava na zápasy, kdy hráči jsou zvyklí na jiný režim z NHL. Někdo chce jezdit tři hodiny před zápasem, někdo dvě hodiny, ale také někdo by nejraději přišel půl hodiny před zápasem. Takže autobus se třikrát otáčel, mezitím jsem já vozil Sidney Crosbyho, Mike Smithe a Jasona Spezzu. Ale díky ochotě všech lidí, co se na šampionátu podíleli, nebyl nějaký větší problém.
Užíval jste si také oslavy s týmem?
Nejprve byla oslava na stadionu, poté jsme se přesunuli na hotel, ale někteří kluci brzy odlítali, takže bylo zapotřebí zařídit převozy na letiště a vše co bylo potřeba okolo.
Je to pro mě výzva
Byl jste jmenován hlavním trenérem juniorky. Je to pro Vás nějaká změna?
Já jsem ani nepočítal s tím, že bych letos vůbec trénoval juniory. Změna to je v tom, že jsem zatím na vše sám a je to náročnější. Je to pro mě výzva, sice zatím nemám k sobě žádného člověka jako v minulých letech, kdy jsme s Martinem Tvrzníkem vše konzultovali, ale jak říkám, je to pro mě nová výzva.
Máte vyhlédnutého nějakého asistenta?
Zatím ne. Teď je vše na rychlo, že jsem nad tím nestihl ani přemýšlet.
Trénujete třetím týdnem. Co už jste stihli a co vás čeká?
Já jsem první týden chyběl, jelikož jsem byl ještě s Kanadou. Chceme se hlavně zaměřit na sílu a vytrvalost nohou, možná se na to zaměříme ještě více než loni, protože je to hrozně moc potřeba, což bylo vidět i v posledních zápasech, kdy soupeři v baráži měli větší sílu než my. Čeká nás do konce školního roku suchá příprava a od začátku srpna se sejdeme na ledě, protože soutěž začíná až 20. září a nemá cenu začínat dva měsíce předem, ale to ještě moc daleko.
Je něco okolo letní přípravy, co vylepšíte oproti loňskému roku?
Chtěl jsem zopakovat loňskou přípravu, samozřejmě trochu aktualizovanou, ale nemůžeme využít naše oblíbené trasy na kola kvůli uzavírce mostu, protože ta trasa, kterou kluci milují, je přetížená. Ovšem o to více budeme běhat, využijeme kopce v okolí. Co nenajezdíme na kole, tak naběháme.
