22. 6. 2012 | Michal Sabó

Kališníci v zahraníči: cesta Ondřeje Martinky za velkou louži

Litoměřický tým nemá ve svém středu pouze hráče, kteří nakoukli do české nejvyšší soutěže. V kabině Stadionu sedí také ti, kteří si prožili nejrůznější zahraniční štace nejen na našem starém kontinentu. O vzpomínky na svá dřívější působiště se s vámi podělí postupně všichni, kteří se za svou kariéru vydali mimo českou kotlinu. Dnes je na řadě obránce Ondřej Martinka.

Tvůj první odchod do zahraničí znamenal angažmá ve Spojených státech, jak jsi se k té příležitosti dostal?

Do států jsem se dostal díky tomu, že jsem měl amerického agenta a přišla nabídka vyzkoušet si poprvé zahraniční hokej. Měl jsem štěstí, že v mém klubu působil trenér, který dlouho chytal v Evropě, takže dával evropanům šanci. V týmu jsem byl ještě s jedním Slovákem. Byli jsme tam celkem tři měsíce. Myslím, že jsme dobře zapadli do týmu, ale problém byl v tom, že jsme měli špatná víza. Byl to první rok, kdy fungovala elektronická víza a oni nevěděli, co s tím mají dělat, jak to přihlásit, abychom tam mohli normálně žít. To byl velký problém, proto jsme se oba dva vlastně vrátili domů.

Jak bys popsal styl a úroveň hokeje v IHL, kde jsi působil?

Je to třetí liga, vlastně taková farma farmy. Jde spíše o souboje, než o nějaký hokej. Je to rychlé, ale je to samý souboj. Hraje se tam klasický zámořský hokej na malém prostoru. Neustále se člověk musí srážet, chodit do soubojů a to oni mají rádi.

V zámoří je trendem, že na jakýkoliv sport chodí ohromné množství diváků. Platilo to tak i o hokeji v IHL?

Je to tak. Doma na nás chodilo zhruba sedm až osm tisíc diváků, což je u nás extraligový průměr. Když jsme ale hráli v Quad City, tuším že v Chicagu, přišlo na nás dokonce patnáct tisíc lidí. V tomto směru to bylo úplně neskutečné, ta atmosféra. Dělají vše pro hokejisty, ve všem je podporují.

Takže jsi zažil snad nejlepší hokejové zázemí že? Tedy mimo Litoměřic.

Oni jsou tím vyhlášení. Ať je to basketbal, baseball nebo americký fotbal, oni chodí všude a ve velkém počtu.

Jaká byla v IHL konkurence? Byly všechny týmy vyrovnané nebo tam byla pouze úzká skupina elitních mužstev?

Jak se říká, že každý zápas je jiný, tak to právě v IHL platí dvojnásobně. My jsme začali dobře, poté nám to moc nešlo a nakonec, co jsem sledoval výsledky týmu, tam hráli finále celé ligy. Každý zápas je prostě úplně jiný. V lize vlastně bylo pouze osm týmů, takže my jsme hráli tu porci dvaasedmdesáti zápasů s pouhými sedmi soupeři. Točily se pořád stejné týmy, ale každý zápas byl úplně o něčem jiném.

Kdybys měl šanci, šel bys do Severní Ameriky znovu?

To nevím. Těžko řici, jestli do stejné ligy. Na jednu stranu je to tam docela těžké po životní stránce, než se člověk zabydlí. V případě jiné nabídky asi ano. Ten životní komfort je úplně na jiné úrovni než u nás.

Na co vzpomínáš nejvíce z celého působení ve Spojených státech?

Nejvíce vzpomínám na mého spolubydlícího Slováka Jozefa Wagenhoffera.

Zmínil jsi tvého slovenského spoluhráče, asi to nebyla přílši kosmopolitní soutěž, když jsi měl v týmu z Evropanů pouhe jeho, že?

Moc cizinců tam opravdu nebylo, ale potkávali jsme se. V jiném týmu byli třeba také dva Slováci, ale celkově tam nebylo příliš cizinců. Většinou to byli Američani a Kanaďané. Ani jsem nezahlédl Rusy nebo ostatní Evropany. Bylo to spíše takové domácí, protože tam hráli hodně také kluci z univerzit.

Jaká byla šance se z té ligy dostat o nějaký ten stupeň výše?

Na všechny ligy tam chodí strašně moc agentů. Oni ten hokej sledují a když se někomu daří, dostane se nahoru. Třeba jako v případě dvou kluků od nás, kteří se dostali na farmu Los Angeles Kings. V tom roce, kdy jsem tam byl já, jsem viděl, že si je vytáhli zhruba na tři nebo čtyři zápasy. Určitě tam tedy šance se dostat nahoru je.

Už jsi zmínil, že to byla třetí liga. Jaké to tam bylo z finančního hlediska?

V tomto směru má ta liga velký odstup. Ta třetí liga má ale proti farmě výhodu v tom, že má hráč placené ubytování a stravu. Když jde ale hráč na farmu NHL, musí si sám platit ubytování, zkrátka vše a to je tam strašně drahé. V tom jsme měli malou výhodu. Zase je ale náročné cestování. Všude se jezdí ohromné dálky autobusem.

Jak dlouhé jsi třeba zažil zájezdy nebo “tripy” jak se ve Spojených státech říká?

My jsme třeba odjeli na deset dní a za tu chvíli odehráli čtyři zápasy. Tam se na druhou stranu skoro vůbec netrénuje. Jezdí se víceméně ze zápasu na zápas. Jeden den se odehraje zápas, druhý den je lehké rozbruslení a poté je další zápas.

Splnilo tedy působení v zámoří tvá očekávání nebo jsi byl trochu zklamaný?

Zklamaný jsem myslím nebyl. Splnilo to vše, co jsem chtěl. Jediné, co mě mrzí, je to, že nám to tam s Jozefem Wagenhofferem nevyšlo déle, protože jsme drželi za jeden provaz a jeden druhého tam nemít, bylo by to o hodně těžší. Je škoda, že to nevyšlo s vízy. Rozhodně na to ale nevzpomínám ve zlém.