Se Stadionem se po sedmi letech loučí Vladimír Domin, který v Litoměřicích působil jako kouč mládežnických celků a šéftrenér celé mládež. Před přesunem ke svému novému angažmá ve Francii se rozpovídal o své štaci pod Radobýlem i uplynulé sezoně.
V klubu jste strávil sedm let. Jaká podle vás byla poslední rozlučková sezona?
Určitě jsme všichni rádi, že proběhla bez velkých omezení, která by zásadně ovlivnila možnost trénovat a hrát zápasy nebo organizovat turnaje. Letní přípravu jsme přizpůsobili našim možnostem a podařilo se nám připravit kombinovanou přípravu jak na suchu, tak na ledě.
Vždy se dívám a hodnotím výsledky naší práce jako celek celé organizace. Hodnotím celou sezonu pozitivně, i když ne všechno se povedlo podle našich představ. Ale po roční pauze jsme byli schopní nabídnout celkový tréninkový program pro každého hráče, který k nám přišel a chtěl se věnovat hokeji. Kromě dvou třípřípad se nám navíc podařilo udržet všechny hráče.
Zmínil jste covid-19, který právě skončený soutěžní ročník ještě do určité míry omezoval. Jak se to promítalo u mládeže?
Za ten rok a půl co covid zasáhl do našich životů a ovlivnil a překopal naše automatismy. Ale myslím si, že jsme to zvládli. Covid nás naučil reagovat pružněji na životní změny a snad si více i vážit našeho vlastního života. Od září nás minimálně omezovala individuální karanténa některých hráčů napříč celým klubem.Některé kategorie měly odložené zápasy, které jsme do konce sezony až pár výjimek dohráli. To, že byl zrušený nějaký zápas nebo turnaj je proti ztrátě lidského života nic. Bohužel někteří to až zbytečně řešili a tím celou situaci dramatizovali. Nařízení kompetentních lidí byla daná a my jsme se snažili s tím v rámci nařízených pravidel sžít.
Které kategorie vám letos dělaly největší radost a které naopak nenaplnily očekávání nebo zklamaly?
Juniorka měla nastavený plán postoupit do nadstavby, a to se nakonec nepovedlo o jeden bod. Je to sport a poučení do další práce, že si musíme umět vychovat více odchovanců, kteří chtějí hrát a pracovat na maximum i když v 18, 19 letech existují i jiné činnosti než tvrdý trénink na hranici svých možností. V dorostu se nám sešly ročníky 2005/06, který mají historicky malý počet hráčů už od přípravky. Kluci bojovali a pracovali v tréninku určitě poctivě a vhodným doplněním o hráče ročníku 2007 jsme odehráli slušnou sezonu. Do budoucna jsme si „obehráli“ vlastní hráče a příští sezona bude určitě výsledkově zajímavější. Pro mě je poučení z této kategorie, že jsme měli přivést 3 až 4 hráče z jiných klubů a nabídnou jim program „sport a škola“. Letošní „deváťáci“ to měli těžké, protože jsme museli posouvat některé hráče do dorostu. Tím jsme nehráli celou sezonu pohromadě a nemohli jsme využít sílu tohoto ročníku 2007. Naši „osmáci“ měli sezonu jak na houpačce, potřebují si více věřit a někteří potřebují ještě více tréninku, ale to je také o přístupu ke sportu a výchovy v rodině. Protože si nemůžeme myslet, že všechno půjde na tréninku samo od sebe. Naše nejpočetnější ročníky mladší žáci ročník 2009/10 mají určitě svůj potenciál. V každém z těchto ročníků máme odskočené dva až tři hráče, ale musíme se plně soustředit hlavně na ten střed, který nám bude jednou tvořit osu našeho dorostu a juniorky. To je úkol do budoucna pro trenéry a rodiče těchto ročníků, musí najít společnou cestu a vzájemně si vypomoct k vytvoření prostoru pro kvalitní trénink. Letošní páťáci měli velice slušnou sezonu. Kdyby existovala tabulka, tak jsme se pohybovali určitě na prvních dvou místech. Vybojovali si postup na Harfu, kde si zahráli parádní turnaj pod širým nebem s dalšíma sedmi nejlepšími kluby v republice. Sice jsme tam uhráli pro někoho „jen“ sedmé místo, ale každý neúspěch by nás měl povzbudit k další práci v tréninku. Svojí sílu určitě tento ročník ještě ukáže. Další ročníky bych zhodnotil společným souhrnem, protože nám zde jde hlavně o získání obecných návyků, které potřebuje každý kolektivní sport. Podařilo se nám nastavit základy, že bez rodičů, bez tolerance a vzájemné pokory k trenérům a k organizaci klubu, se nedá dělat žádný úspěšný výsledek. Prožili jsme spoustu společných akcí, jak na turnajích, tak na mimohokejových aktivitách. Budovali jsme dobré mezilidské vztahy a chtěli u dětí nastavit radost a lásku k pohybu.To je na úplném začátku to nejdůležitější.
Vedle výsledků je zásadní přístup k tréninkům a zápasům. Jak jste byl u jednotlivých dětí spokojený s tímto faktorem? Covidová doba přece jen asi udělala své.
Děti byly po roční pauze neskutečně natěšené a bylo to vidět - jak na docházce, tak v přístupu k tréninku. Samozřejmě se to postupně dostávalo do normálu, ale s tím jsme museli počítat.
Jak moc se covidová pauza podepsala na počtech dětí v klubu? Zasáhla ho nějak významně?
Jak jsem již zmiňoval, přišli jsme o dva až tři stávající hráče. Horší to bylo s náborem, který prakticky neexistoval. V budoucnu to pocítíme zřejmě u ročníku 2014, ale jinak pracujeme celoročně na náboru a společně i s Pavlem Zuziakem na „kurzech bruslení“, které probíhají od října do března každou sobotu a neděli.
Letos se po dvouleté přestávce opět uskutečnily tradiční akce Týden hokeje. Jak klubu po těžkém období pomohly?
Před každou akcí probíhá prezentace ve všech školkách v Litoměřicích a jeho okolí. Jsou to už tradiční akce, které nám určitě pomáhají se dostat do podvědomí rodičů. Bez náboru a dobré prezentace našeho sportu to nepůjde. Sice před mistrovstvím světa nebo olympiádou často slýcháváme, že hokej je náš národní sport, ale skutečnost je trochu jiná. Já to vidím tak, že naše společnost trochu leniví a ten čas na zimních stadionech chce trávit stále méně rodičů.
S mládeží letos pomáhali i někteří hráči – třeba Jan Výtisk, který se chce trénování věnovat i po kariéře věnovat. Jak hodnotíte nasazení, přístup a vůbec to, že se takoví lidé do trénování zapojují?
Je fajn, že se najde srdcař, který chce pokračovat a předávat svoje zkušenosti naší mladé generaci. V případě Honzy to platí dvojnásobně, protože děti ho mohou vidět jak na tréninku, tak při zápasech. V zápasech do toho jde po hlavě a v tréninku to samé chce i po nich. Podobně to měl nastavené i Aleš Pavlas, když ještě hrál, a teď pokračuje ve své druhé výzvě u nás v organizaci i po své bohaté kariéře. Dále nám s přípravkou pomáhali i další kluci, kteří byli v projektu Dukla. Pro naše děti je to motivace a zpestření, když vidí svůj vzor na trénincích.
Přestože jste v uplynulé sezoně nacházel spíše pozitiva, rozhodl jste se ve Stadionu skončit. Co vás k tomu vedlo?
Dostal jsem nabídku z Francie, konkrétně z klubu v Epinalu, kde jsem před 18 lety hrál nejvyšší soutěž. Oslovil mě jejich projekt a možnost posunout jejich akademii na nejvyšší úroveň. Budu jim pomáhat s tréninkovým procesem napříč ročníky. Věřím, že mám co nabídnout a chtěl bych se posunout o kousek dál jak jazykově, tak i v komunikaci v novém prostředí.
Jak byste uplynulých sedm let v Litoměřicích zhodnotil – co se povedlo a na co jste třeba pyšný?
Pracovat ve středně velké organizaci, jako jsou Litoměřice, není práce o jednom trenérovi. Měl jsem možnost pracovat v kolektivu kvalitních trenérů, je zde kvalitní zázemí a vedení, které se snaží vytvářet velice slušné podmínky. Společně jsme si nastavili náš směr, kterým jsme chtěli jít. Určitě je na čem stavět, ale je i čas na úpravy a drobné nuance, protože vše se vyvíjí a posouvá dál. S oblibou říkám, že pyramida se staví od základu, který se skládá z pracovitosti, pokory, respektu, spolupráce a trpělivosti.Je třeba si uvědomit, že vše začíná u náboru, to jsou ty pomyslné cihly, ze kterých se staví kvalitní základ. Také jsme se snažili budovat kvalitní tým trenérů a z HC Stadion Litoměřice vytvářet dobrou značku.
Co podle vás naopak nešlo tak, jak byste si představoval?
Vždy je co zlepšovat. Vše má svůj vývoj a posloupnost. Je umění správně načasovat všechny postupy a my se snažíme, aby vše bylo ideální. Na svém pracovním stole mám napsáno velkými písmeny TRPĚLIVOST. Vychovávat a pracovat s talentem je umění. Každý z nás jsme originál, který potřebuje svůj vlastní přístup. Někdy mám pocit, že někteří rodiče nám nic neodpustí a čekají na naši chybu. Chci poznamenat, že trenér je jen člověk, který dělá chyby jako každý jiný.
Vyzkoušel jste si trénování těch nejstarších i nejmenších kategorií. Co vás bavilo víc, k čemu máte bližší vztah?
Když jsem začínal s trénováním v Jindřichově Hradci, pomáhal jsem v juniorce, to mi bylo v té době nejbližší. Postupně jsem přeskočil k náboru, protože to nechtěl nikdo dělat. Do Litoměřic jsem přišel taky nejprve k juniorům a postupně jsem se „propadal“ až k přípravce a k náboru. Každá kategorie má svoje specifika a je dobré si to vyzkoušet a hledat tu ideální cestu. Po těch všech zkušenostech mohu odpovědně říct, že nejnáročnější je to u těch nejmenších, kde je práce hodně specifická a spojená s komunikací s rodiči. Myslím, že mi to sedlo s nimi zatím nejvíc. Jako trenér tam vidím nejrychlejší posuny ve vývoji a v rozvoji dovedností. Nejprve se válí po ledě a za dva tři měsíce s nimi hrajete první hru. Je to úžasný rozvojový posun.
Jak na Litoměřice budete po hokejové stránce vzpomínat? A jaký trend by si měl klub z pohledu mládeže udržet?
Jsem rád, že jsem vyslyšel výzvu, kterou mi poskytl Dan Tvrzník, když mi před sedmi lety zavolal a nabídl mi první profesionální angažmá. A stejně tak vedení klubu v čele s předsedou Danem Sadilem a místopředsedou Jaromírem Tvrzníkem. Pomohlo mi to v osobním rozvoji. Dostal jsem spoustu příležitosti pracovat na různých projektech a toho si moc vážím. Myslím si, že si vedení mojí práce vážilo, byla to podpora, kterou bych přál všem, kdo se nebojí zkoušet nové trendy, i když ne všechno se hned povede. Nejbližším spolupracovníkem a konzultantem byl pro mě Honza Fišera. Dělal mi zpětnou vazbu, konzultovali a hledali jsme společnou cestu a cíle kam posunout litoměřickou mládež. Zůstalo tady ještě moc práce, například posunout juniorku a dorost do vyšších soutěží. To bych si moc přál, protože ten potenciál tady roste. Držím kolegům trenérům palce v další neúnavné práci, vedení klubu přeji, ať se neustále rozrůstá ta „velká hokejová rodina“. Hráčům a hráčkám přeji hodně zdraví a sportovních zážitků. Chtěl bych vzkázat všem rodičům, že HC Stadion Litoměřice je dobrá volba.
