Litoměřický hokej není jenom A tým mužů, ale také široká základna mládežnických celků. V tomto článku chceme představit brankáře staršího dorostu, Dominika Březnu, kterého přivedla do Litoměřic možná i náhoda. Přijel do Litoměřic na přípravný kemp a už tu zůstal... Dominik začal s hokejem poměrně pozdě, ale o to více se mu chce do budoucna věnovat.
Dominiku, můžeš se našich čtenářům v krátkosti představit?Bydlím v Jiříkově, což je ve Šluknovském výběžku. Je mi 16 let a v Litoměřicích studuji na střední škole Ekonom. Protože studuji teprve v prvním ročníku, rád bych zůstal v litoměřickém týmu po celou dobu mého studia. V Litoměřicích jsem byl poprvé letos o prázdninách, kdy jsme tu byli na hokejovém kempu. Litoměřice jsou moc pěkné a klidné město a jsem rád, že jsme tu nakonec zůstal. Před touto sezonou jsem chytal za Děčín, ale tam jsme neměli možnost brzké přípravy na ledě, tak jsme se dostali do zdejší Kalich Areny. V Děčíně jsem hrál tři roky, protože jsme to tam měl z domova nejblíže.
Jak ses vlastně do litoměřického Stadionu dostal?
Vše začalo na tom zdejším kempu. Jeden den jsme měli dopoledne trénink a odpoledne jsme už hráli přípravný zápas a asi jsem padl zdejším trenérům do oka. Funkcionáři klubů si dohodli hostování, a tak jsem tu na hostování do konce sezony. Ale jak to bude dál, nevím, protože v Děčíně se snad rozpadl starší dorost a jsou tam jen junioři a s těmi to taky nevypadá moc dobře.
Podle toho, co jsi řekl, to vypadá, že jsi tu zatím spokojený.
Ano, rád bych tady zůstal, protože jsou tu vynikající podmínky. Moc mě překvapil zimní stadion, jak je nově zrekonstruovaný. Je tu dobrá atmosféra kolem celého hokeje. Máme možnost využívat veškerého zázemí haly, ale někdy záleží na tom, zda je kde volno. Využíváme i tělocvičnu, ale ta je dost vytížená. Velká výhoda je v tom, že je vše pod jednou střechou.
Kde jsi s hokejem začínal?Začal jsem v týmu HC Lomnice nad Popelkou v deseti letech. Všechno začalo tím, že jsem doma za barákem stále běhal za nějakým míčkem. Děda na mě střílel a já chytal míček do čepice jako do lapačky a místo vyrážečky jsem používal krabici od bot. Taky jsem si dost hrál s hopsa koulí. Tenkrát mě ale vůbec nenapadlo, že bych mohl hrát hokej. Když mě táta viděl, jak stále chytám balónek, tak mi koupil starou výstroj, no a pak strejdu napadlo, že bych to mohl zkusit na ledě. Tak jsem to začal zkoušet. Ze svých začátků si pamatuji, jak jsem se poprvé ustrojil do výstroje, vlezl jsem na led a hned upadl. A z Lomnice jsem se potom dostal do Děčína. Já vlastně pocházím ze Železného Brodu, ale pak se moje maminka poznala s tátou a přestěhovali jsme se do Jiříkova. K hokeji mě tedy přivedl můj táta a strýc, ty to první napadlo.
Zázemí v rodině tedy máš?
Ano, můj táta je taky sportovec, dělá kulturistiku. I maminka chodí cvičit, ale jen tak, aby se udržovala a hezky vypadala. Taky pomáhá tátovi s podnikáním a stará se o mou čtyřletou setřičku. V hraní mi pomáhala celá rodina i příbuzní. Když nemohl někdo z rodiny, tak mě vozili na tréninky třeba obě tety nebo strýc.
A jak to máš se školou?
Ve škole mi tady v Litoměřicích také vycházejí vstříc. Zatím to zvládám docela v pohodě. Je dobré, že mi stačí to, co slyším v hodině a nemusím se moc učit ve svém volnu.
Kolikrát v týdnu trénujete?
V týdnu máme jeden den volna a o víkendech jsou zápasy a jeden trénink. Dá se říci, že jsme skoro každý den na ledě.
Kdo je tvůj brankářský vzor?Můj první vzor byl litoměřický Milan Hnilička a dneska se mi líbí Jonas Gustavsson z Toronta. Moc se mi líbí jeho brankářský styl.
Znáš nějaké zdejší hokejisty? Poměrně dost se jich dostalo hodně daleko.Určitě. Už jsem hovořil o Milanu Hniličkovi a vím, že Martin Škoula vyhrál Stanley Cup. Dále znám Kamila Krepse, Michala Birnera a Milana Tomana. Znal jsem už dříve rodinný klan Tvrzníků. Vím, že Tomáš Svoboda ze Slavie byl teď poslán do Brna. Znám i nynějšího brankáře Petra Přikryla.
Vrátíme se k tvé první sezoně tady v Litoměřicích. Vzpomeneš si třeba na zápas, který se ti moc nepovedl?Určitě to bylo utkání v Ústí nad Labem, kde jsme prohráli 10:2 a já byl po půlce utkání střídán. Odešel jsem z ledu za stavu 5:0. To se mi fakt moc nepovedlo. Všechno to byly takové smolné branky. Vždy mě to tam tak nějak hloupě propadlo, a to nemělo. Celkově se nám ten zápas moc nepovedl.
A co naopak nejpovedenější zápas?To bylo určitě utkání s Hvězdou Praha. Vyhráli jsme 2:0 a já jsem udržel čisté konto, což jsem byl moc rád. Teď se pohybujeme kolem středu tabulky, ale je to jako na houpačce. Jednou se prohraje a klesne se dolů. Naštěstí na nás trenéři nevyvíjejí moc velký tlak. Naopak nás podporují v tom, abychom si šli třeba zatrénovat s juniory. Už jsem tam taky byl. Ale abychom si mohli zatrénovat s juniory, tak si to musíme zasloužit. Nesmíme kašlat na naši soutěž.
Máš představu o tom, kolik je vás v týmu z jiných klubů?
Dost kluků je z Teplic, pár kluků je i z Prahy a litoměřických je tak osm. Já se v brance střádám s Erikem Horákem, Lukášem Lukešem a chytal i Martin Michailov, který ale chytá taky za juniory. S Erikem máme odchytaný zhruba stejný počet zápasů. Já chytal asi šest zápasů v kuse, až do toho nešťastného utkání v Ústí. Pak jsem byl navíc nemocný a začal chytat Erik, kterému se dařilo. Doufám, že soutěž udržíme i pro následující sezonu.
Chtěl bys nám na závěr říct něco zajímavého, nějaký hokejový zážitek?Já bych chtěl čtenářům říct třeba to, že jsem po zápase od puku docela dost otlučený. Diváci si to možná ani neuvědomují, že chytat puky brankáře dost bolí. Musím si modřiny mazat koňskou mastí, která na to působí. Mám s ní jen dobré zkušenosti. Ale asi bych potřebaval i novou vestu, protože ta stará je mi už malá.
Na závěr se pochlubím ještě tím, že jsem se po půl roce na ledě stal v Lomnici brankářskou jedničkou a hned v téhle mojí první sezoně jsme vyhráli i krajský přebor a postoupili jsme o třídu výš do druhé ligy. No a teď hraju první ligu. Mě hokej hodně baví a žije tím celá rodina. S tátou jezdíváme na extraligu a já chodím na hokej i tady v Litoměřicích. Sport mě moc baví a já doufám, že díky tomu nebudu ani moc zlobit.
Děkuji ti za rozhovor a ať se daří.
