V tomto týdnu trénuje v litoměřické Kalich Areně před únorovou kvalifikací na olympijské hry ženská hokejová reprezentace. Spolu s ostatními reprezentantkami je zde také litoměřická odchovankyně Lucie Povová, která již šestým rokem působí ve Spojených státech. Po jednom z tréninků se podělila o pocity z návratu na litoměřický led, řeč byla také o angažmá v USA a mnohém dalším.
Vítej zpátky v Litoměřicích. Byla jsi tu od té doby, co jsi odešla do zahraničí?
Přijela jsem se jednou podívat na zápas. Chtěla jsem se hlavně podívat na nový zimák. Byla jsem ráda, když jsem viděla, jak se vše zrenovovalo.
Jak velký to byl šok poté, co jsi zažila ještě starou Průvan arénu?
Bylo to úžasné. Byl to šok, nádhera. Ukázali mi hotel, obě tělocvičny. Je to opravdu super, udělali z toho nádhernou halu.
Jak by jsi Kalich Arenu porovnala s halou, ve které teď hraješ v Americe?
Rozdíl je určitě v ledu, je prostě jiný. Je to ale jinak skoro to samé. Není v tom moc jiných rozdílů. V hale ve Spojených státech mi akorát přijde, že jsem tam víc doma, je taková útulnější.
Kolik na vás chodí diváků? V Čechách si moc lidí na ženský hokej cestu nenajde.
Také tam moc lidí na naše zápasy nechodí. Pokoušeli se tam nalákat tisíc diváků, ale nevím, jestli se jim to podařilo. Moc jich opravdu nechodí.
Kde jsi v Čechách s hokejem začínala?
Začínala jsem s klukama v Litoměřicích pod trenérem Guderou s druhou třídou a hrála jsem s nimi až do osmé třídy. Potom jsem odešla do Ameriky.
Na které trenéry nejraději vzpomínáš?
Vzpomínám na Romana Fouska, který mě vlastně nechal hrát. V Čechách je hodně trenérů, kteří holky hrát nenechají. Já měla štěstí, že jsem měla dva roky trenéra, který mě alespoň nechal hrát, což mi hrozně pomohlo. Potom vzpomínám na Karla Guderu, u kterého bylo dobré, že mě neodhazoval za to, že jsem holka. Ten mě nechával hrát hodně a byla jsem za to ráda.
Jaký pro tebe byl přechod od kluků do ženského hokeje?
Na střední tam vlastně nebyl až tak dobrý tým. Bylo tam jen pár holek, které hrály tak dobře. Nemělo to nějakou vysokou úroveň, takže jsem byla trochu zklamaná. Neměla jsem pořádně koho dohánět jako u kluků, kteří na mě i hráli do těla a pomohlo mi to zlepšovat se. Pak jsem ale přišla na střední a nikdo lepší tam vlastně nebyl. To bylo trochu těžší. Musela jsem myslet na to, že chci hrát na vysoké škole a že se tam potom ten hokej zlepší. Bylo dobře, že jsem jezdila domů na srazy reprezentace.
Jak jsi se vlastně do Spojených států dostala?
Tam mi pomohla spoluhráčka Alena Polenská, která tam už hrála. Byla tam už druhým rokem a zeptala se mě, jestli nechci jít do Ameriky, což jsem vždycky chtěla. Byl to vždy můj sen a ona mi ho pomohla splnit.
Jaké tam pro tebe byly začátky?
Tady v Čechách jsem byla vlastně zvyklá na to, že jsem hrála hokej a až po něm byla škola. Tam to ale byla škola a potom až hokej. Neuměla jsem ale hlavně anglicky, jediné co jsem říkala, byl hokej a oni mi řekli, že se nejdříve naučím anglicky a potom mě pustí na hokej. To jsem byla tak trochu naštvaná, poté jsme hrály hokej jen čtyři měsíce z celého roku, to mi také docela vadilo. Bylo to jiné, bylo těžké si zvyknout na Američany, na jinou povahu.
Už jsi se tam za ty roky zabydlela?
Člověk by si řekl, že se tam za šest let zabydlí, ale potom se mu spíš stýská po domově víc, než na začátku.
Jak často se domů vůbec dostaneš?
Teď posledním rokem jsem byla doma skoro každý měsíc. Jela jsem domů v září na narozeniny, potom jsem jela na turnaj čtyř s reprezentací, pak jsem jela domů na Vánoce a teď před kvalifikací.
Jaká je úroveň univerzitního hokeje ve Spojených státech?
Je tam hodně hráček na stejné úrovni, takže se člověk musí prát o svůj post. Někdy si sice řekneš, proč tam vlastně takové hráčky hrají, ale trenéři je mají rádi, takže musíš dát klapky na oči a hrát. Liga je také dobrá. Je vyrovnaná, každý zápas je jiný. Hraje tam Boston College, Boston University a to jsou vlastně ty nejlepší týmy, se kterými hrajeme a jsou pro nás největšími soupeři.
Jakou myslíš, že máte v reprezentaci šanci na úspěch se současným kádrem v kvalifikaci na olympijské hry?
Já si myslím, že máme dost velkou šanci. Myslím, že ostatní týmy nás třeba nebudou brát jako favoritky, možná nás budou trochu podceňovat, což by nám mohlo dát větší šance. S Německem už jsme hrály, s Kazachstánem také, s Čínou jsme hrály už dávno. Každý zápas pro nás bude důležitý, je to životní příležitost.
Teď vás čekají dva přípravné zápasy s Japonkami. Co bys řekla k tomuto týmu?
S Japonskem jsme hrály na posledním mistrovství. Tam jsme prohrály 4:2. Prohrály jsme si to ale samy. Jsou rychlé, malé, hodně disciplinované, takže si na ně musíme dávat pozor. Musíme je zkusit vyvést z té jejich herní disciplíny a ony potom nevědí, co mají dělat.
Co ještě k prostřední v Kalich Areně? Prohlédla sis jej už jako návštěvnice, teď si ho poprvé užíváš na vlastní kůži.
Hrozně se mi tu líbí. Byla jsem moc ráda, že jsme tu udělaly kemp. Přijdou se určitě podívat všichni přátelé. Je dobré být doma, mám to vlastně přes kopec. Je nádhera být na zimáku, kde se cítím být doma, protože jsem tu odehrála sedm let. Je to úžasné, dokonce se mi o tom i zdálo.
